Databáze knih – Čtenářská výzva 2020

Čtenářské výzvy na Databázi knih jsou už zaběhnutou klasikou, tradicí, kterou s radostí rok co rok plním (a doufám, že to tak bude i nadále). Letos jsem musela hodně knížek hledat, protože témata nebyla jednoduchá. A neuvěříte, co se mi stalo – našla jsem spoustu neskutečných pokladů! A o těch 20 knihách z roku 2020 bych vám dnes ráda něco pověděla!

Po rozkliknutí odkazu v názvu knihy se dostanete na Databázi knih, kde si můžete přečíst třeba anotaci nebo hodnocení dalších uživatelů.

  1. Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny

Bílá Masajka – Corinne Hofmann

(čteno 28.9.2020 – 20.10.2020), ★★★☆☆

Chtěla jsem se o této knížce víc rozepsat, ale neměla jsem moc času a bojím se, že už jsem zapomněla, co jsem měla na srdci. Nebyla to špatná knížka – a zároveň byla. Už od první stránky mi autorka (respektive vypravěčka) nebyla sympatická, nechápala jsem její pohnutky a nedokázala mě jako čtenáře přesvědčit o smysluplnosti svých rozhodnutí. Vše bylo popsáno velice stroze a já jsem nedokázala úplně soucítit s její velkou láskou k muži, s nímž sotva zvládla mluvit a který prostě necítil to, co ona. Neustále si něco nějak interpretovala a někdy to bylo směšné, někdy smutné. Pořád se snažila z Afriky udělat Švýcarsko. Neustále nechávala ostatní, aby za ni něco dělali, a neustále je kritizovala, protože jinak mysleli, jinak vnímali a jinak žili. Jasně že bych tam nechtěla žít a nechtěla tam zůstat, chápala jsem, proč musí odejít, ale sakra, všechny je takhle démonizovat – všechno věděla už od začátku, nebyl tam žádný zvrat jakože najednou se k ní někdo choval ošklivě. Spíš jí prostě po třech letech došla síla při snaze změnit Afriku a domorodce. No nevím, jsem rozpačitá. Kniha byla pořád lepší než film, ale mám k ní výhrady.

*

  1. Kniha, která má v názvu den v týdnu

Pět neděl v balónu – Jules Verne

(čteno 17. – 24.11.2020), ★★★★☆

Ze začátku jsem nevěřila, že mě tahle knížka takhle chytne. Koneckonců jsem v rukou měla překlad z roku 1923 a četlo se to obtížně. Ale jakmile se doktor Fergusson, jeho přítel Kennedy a sluha Joe ocitli ve vzduchu, už jsem se nedokázala odtrhnout. To byla jízda! Nebo spíš plavba? Vzduchoplavba! Moc jsem si to užila, byla jsem napjatá a i když jsem věděla, že to určitě zvládnou, protože v tomhle typu knížek to prostě musí zvládnout, chvílemi jsem trochu pochybovala, jestli na západní pobřeží Afriky dorazí všichni tři hrdinové.
Jasně, místy mě to štvalo – skoro až zbytečné zabíjení zvířat (slonů, lvů, hrochů… – Kennedy byl lovec a pořád by do všeho střílel) a také opravdu hodně silná xenofobie a nevraživost a jakási lhostejnost vůči černochům. Inu, jestli by tohle někdo trochu poupravil v novodobém překladu, to by mě zajímalo. Ale s ohledem na dobu, v níž text vznikl a v níž byl potom přeložen… Vlastně mi nezbývá než to přijmout a tolik se nad tím nerozrušovat. Tak jako lidé potřebovali dlouhá staletí, než se dokázali vznést do vzduchu, tak potřebují nějaký čas na to, aby se povznesli nad své předsudky.

*

  1. Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání

Čína, můj osud – Nicole Mones

(čteno 8. – 14.12.2020), ★★★★★

Nechce se mi věřit mému štěstí na knížky, které se mi v poslední době dostávají do rukou. Čína, můj osud je kniha, kterou bych nebýt Čtenářské výzvy vůbec neznala. A to by byla věčná škoda, protože mi ten příběh, ty postavy, celý proces mi dal neskutečně mnoho. Nedokázala jsem knihu odložit a přece jsem tak činila, protože jsem ji nechtěla dočíst. Je poměrně krátká a svižná. A přitom tak hluboká.
Začnu hlavní postavou, kvůli které jsem to vlastně celé četla. Tlumočnice Alice, která utíká do Číny, do čínštiny, aby zapomněla na Ameriku, na svůj původ, na svou osobní minulost a nepochopení a odmítnutí, které zažila “doma”. Hledá. Lásku, sebe, kořeny. Chce se chytit, a přesto se bojí pustit minulosti, naděje, všeho, čím je i není, čím by mohla být. Naprosto jsem se s ní sžila na poli profesním, osobním, spirituálním a také na poli lásky a naděje. Chce najít sebe samu, ale neví, co přesně hledá, bojí se. Chce splynout, ale její přirozeností je vyčnívat. Chce milovat a být milována, ale neustále naráží na odpor. Svůj, ostatních. Vzhlíží k Číně, ke svým představám o Číně. Doufá, že splyne, nechce se vracet. Chce patřit sem, ale ví, že sem nepatří. I kdyby mluvila sebeplynuleji, nikdy nedokáže myslet jako oni, nikdy nedokáže být jednou z nich. I já jsem si tímhle uvědoměním musela projít.
I další postavy příběhu byly neskutečně zajímavé. Adam Spencer a jeho touha získat si v očích svého syna hrdost, být dobrým člověkem. Kchang, jeho zvláštní pozice, která velmi dobře odráží společenskou hierarchii v socialistickém státě. A konečně Lin. Muž, který miluje, který sní, ale který nedokáže zapomenout. Vážně jsem si moc přála, aby Alice a Lin našli své štěstí v sobě samých, ale nemám víc než jen příslib – stejně jako oni. Kdo ví.
Kniha byla prostě pro mě velice osobní a niternou záležitostí – ať už co se týče otázek o existenci nebo o vztazích. Autorka sice neposkytuje odpovědi, ale dává ujištění – nejsi v tom sama. A také nemusíš řešení hledat osamělá.
Poslední kniha čtená pro Čtenářskou výzvu Databáze knih byla jednoznačně tím nejlepším zakončením tohoto ročníku. Zajímalo by mě, jakou jinou zkušenost měli ostatní čtenáři, kteří četli o postavě, která má jejich vysněné povolání. Taky se v příběhu zhlédli/našli? Také je to tak hluboce zasáhlo, potvrdilo to jejich strachy, nejistoty, ale také to v nich rozdmýchalo touhu i přesto jít za tím snem a najít toho člověka, kterým chtějí být?

PS: Původně jsem hledala knížku, kde je hlavní postava překladatelkou. Ale takových je pomálu (+ jsem samozřejmě chtěla číst něco, co mě zaujalo). Tlumočnictví mě však v poslední době hodně láká a docela si umím představit, že je to něco, co bych mohla (chtít) dělat. Rozhodně se těším, až to vyzkouším. A nebýt toho – další hlavní postavy jsou akademičtí profesoři/historikové/archeologové. No to je přece taky dream job!

*

  1. Kniha, která má na obálce květinu

Malé ženy – Louisa May Alcott

(čteno 28.9. – 28.11.2020), ★★★★★

Bylo to nesmírně silné a čtivé, ačkoliv jsem potřebovala dva měsíce a spoustu pauziček. Všechny charaktery mi připadaly tak živé! Je to až k neuvěření. Pořád mě některá ze sester štvala, neustále jsem měla chuť zaklapnout knihu a už se s tím Laurencem nebo jinými lidmi nerozčilovat. Ale samozřejmě jsem se vždycky vrátila k příběhům plným lidskosti – lásky, chyb, silných slov, usmiřování a odpouštění. Moc se mi líbil kontrast mezi těmi dvěma knihami (částmi), mezi dětstvím a dospělostí. A přesto nedokážu říct, která část byla “lepší”, protože byly prostě každá trochu jiná. Nakonec jsem ale měla radost, že vše dopadlo tak, jak mělo.
Určitě bych mohla napsat ještě spoustu pocitů – a měla bych, abych je nezapomněla! Na film se nejspíš jen tak nepodívám, i když jsem to samozřejmě měla nejdřív v plánu. Kniha se mi líbila a já ji chci mít v hlavě, včetně Jo, Meg, Amy a Beth, tak, jak je autorka vykreslila a jak si je já představuji. 🙂

*

  1. Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou

Už jsem normální?!? – Holly Bourne

(čteno 5.1.2020 – 9.1.2020), ★★★★★

O téhle docela silné knížce jsem na začátku roku napsala článek!

*

  1. Kniha, která vás zaujala svým názvem

Pravidla sýrárny: Příběh o lásce, zradě, pomstě a nejúžasnějším kousku sýra na světě – Michael Paterniti

(čteno 30.1.2020 – 22.6.2020), ★★☆☆☆

** spoiler alert ** Jsem zklamaná. Naštvaná. Hrála jsem si s myšlenkou, že dám knize hvězdičky tři, protože ten střízlivý konec to trošku zachránil, ale ne. Četla jsem to od února, několikrát jsem se naštvala a měla chuť s knihou praštit (a nejlépe si u toho představovat, že mlátím autora přes hlavu nebo přes prsty). Autor je novinář – a možná měl u tohoto povolání zůstat. O ovčím sýru z Kastílie by určitě vyšel skvělý článek. Ale na knihu to nestačí. To by to musel napsat jinak – dát tomu příběh s jeho náležitostmi, rozhodnout se, co je relevantní a co ne. Chápu, chtěl povědět Ambrósiův příběh, zároveň přiblížit Američanům kulturu starého Španělska… jenže do toho tam ještě vypráví o sobě, o své rodině, vypráví staré španělské pohádky, vykládá historii Pyrenejského poloostrova. A hlavně – a to mě nejvíc štvalo: pěje ódy na všechno, co jako Američan nezná. Akorát si za svůj vzor vybral celkem kontroverzní postavu finančně negramotného, odpovědnost nepřijímajícího a světem opovrhujícího Kastilce, který je možná snílek a dobrák, ale zároveň to není člověk, který se sám sobě dokáže postavit čelem, a místo toho celý život za své neúspěchy viní někoho jiného. A jeho největší chloubou je, že chodí srát (pardon, ale v knize se to objevilo mnohokrát) někam do přírody na horu, protože to je ten pravý život, a jestli jste si někdy dovolili jít na záchod, jste zkažení globalizovanou a až příliš liberální společností. Samotný autor mi připadal, jako kdyby si tímhle “objevem” chtěl něco kompenzovat. Jako kdybych teď jela někam do Schwarzwaldu, tam potkala takové ty lidi, co čekají, až jablko spadne na zem a pak teprve ho mohou sníst, a jinak se živí slunečními paprsky a schovávají se před škodlivým “wifi zářením”. A mě to strašně nadchlo a rozhodla jsem se tam za nimi přestěhovat, snažit se žít jako oni (co víc, vzít s sebou celou svou rodinu) a pak o nich psát knihu, obdivovat je a odsuzovat životní styl všech, kteří si kdy dovolili být součástí společnosti tak, jak zkrátka funguje – používat elektřinu, hromadné dopravní prostředky, jídlo nakupovat v obchodě a občas také přemýšlet nad budoucností. Uch, fuj, omlouvám se za svou skepsi a hořkost a kritiku, tuhle knihu mi několik knihomolů doporučilo jako skvělou, a pro mě to bylo vážně utrpení. Podle mého názoru to prostě autor nezvládl. Stránka věnovaná úvaze o poznámkách pod čarou, kde jsou čtyři poznámky pod čarou, které hlásají pouhé “a další poznámka, protože můžu”, vysvětlování naprostých zbytečností, které s ničím nesouvisí, nejsou relevantní a akorát čtenáře vyčerpávají… Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale prostě psát rozvláčně a detailně se musí umět. Kdo to umí – třeba Victor Hugo. Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale tam to dává smysl, protože to pro příběh bylo později relevantní. Tady mi to připadalo spíš jen jako vycpávky, snaha nafouknout max. padesátistránkový příběh na tři sta stran. Proč? Protože autor se během psaní začal topit v dluzích, protože nebyl schopný knihu dopsat? (Ano, i o tom tam píše…) Vážně, tahle kniha je tak strašně nekonzistentní. Už od začátku víte, jak to dopadne, a nedá se ani říct, že by se v průběhu čtení na původní kostru nabalovaly nějaké nové informace. Spíš spousta nových odboček.

PS: Opět velice subjektivní závěr, ale přesto ho musím napsat: Nesnáším takové ty patetické rozplizlé popisy, jak nějaké jídlo chutná, jako když skáčete na křídlech jednorožce po duze. Nehledě na to, že ten slavný sýr, Parámo de Guzmán, vůbec nezní lákavě. Prý je strašně slaný a naložený v oleji. Škoda, že aspoň tady jsem se nemohla zachytit a mít radost, protože sýry jinak miluji (i ty slané, i ty mastné, ale tohle nějak… chjo).

Prostě za mě velikánské zklamání. Kdybyste tu knihu někdo chtěl, ráda vám ji zadarmo věnuji. 

*

  1. Kniha o holokaustu

Život s hvězdou – Jiří Weil

(čteno 12.5.2020 – 24.6.2020), ★★★★★

1) Naprosto nerozumím tomu, proč jsem se s Jiřím Weilem až doposud nesetkala. Proč jsme se o něm neučili, proč nestálo jeho jméno ani v učebnici literatury, kterou jsem používala při přípravě na maturitu. Proč Češi ignorují někoho, kdo má v zahraničí takový ohlas?
2) Kniha byla poměrně jednoduchá a přesto tak strašně moc náročná… Nedokážu to popsat. Začala jsem ji číst v němčině, ale nakonec se mi podařilo sehnat si českou verzi. I tak jsem některé stránky musela číst dvakrát, abych je pochopila. A přitom ten styl opravdu není na první pohled náročný – jednoduché věty, přímé sdělování myšlenek. Ale přece… Trošku mi to připomíná styl Kafky.
3) Myslím, že po této zkušenosti už nebudu nikdy schopna číst nějakou beletrii, která se snaží upoutat pozornost tím, že se děj odehrává za druhé světové války. Tohle bylo naprosto něco jiného. Autentické – a přesto je to fikce. Neteče tam krev a slzy, nepadají silná slova a lidé neumírají – tedy ano, někde v pozadí, ale o to tam vůbec nejde. Děsivá atmosféra se totiž dá vyjádřit i jinak, člověk může být proměněn v číslo mnohem nenápadněji, mnohem surověji, než explicitním vyobrazením této skutečnosti…
4) O této knize budu psát seminární práci. Což mě trochu děsí, protože se musím přiznat, že jsem závěru knihy příliš neporozuměla, nevím vlastně, co se tam stalo. Ale možná proto bude dobrý nápad zvolit hermeneutiku jako jednu z filosofických teorií, z jejichž úhlu pohledu se na knihu budu dívat. A nejlepší na tom je, že se na to psaní seminární práce, pitvání textu a srovnávání s německou verzí vlastně strašně těším. Update: Hodnocení seminární práce zatím nemám, nicméně psát ji bylo nesmírně zajímavé. A vlastně bych sem mohla dát čas čtení prodloužený ještě o další dva měsíce. 😀

*

  1. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu

Vítěz je sám – Paulo Coelho

(čteno 1.10.2020 – 15.11.2020), ★★☆☆☆

Knihu jsem nepochopila a autor mě zklamal. Nikdo, kdo napíše dobrým konec postavám, kterým vložil do úst větu “Pro lásku bych zabíjel” a skutečně nechá tu postavu zabíjet nejprve ve jménu lásky a poté s domněním, že ve skutečnosti vraždí ta “milovaná” osoba, nemůže čekat, že si získá můj obdiv. I kdyby kniha nedopadla tak zvláštně a nezanechala ve mně tak rozporuplné pocity, nelíbila by se mi. Bylo pro mě velice těžké ji číst. Je zjevné, že tu jde o střet generací. Paulo Coelho (73 let) zjevně není šťastný ve společnosti, která je mladá, rychlá, nepochopitelná, krásná, krutá. Nelíbí se mu, o čem mladí lidé sní a jak své sny realizují, protože podle něj jsou to špatné sny a špatné postupy. Má na tenhle názor samozřejmě právo, ale nikdo nemůže čekat, že s ním budu souhlasit. Ne, pro lásku bych nezabíjela. Ne, ničit světy nedává smysl. Ne, neexistuje bůh nebo osud, který určuje, kdo si zaslouží žít, kdo si zaslouží zemřít a kdo by měl vykonávat spravedlnost. A dokonce si ani nemyslím, že láska je to nejdůležitější na světě. Coelho píše o lidech, kteří jsou osamělí, kteří moc pracují a málo času tráví s ostatními. Ne každý člověk, který upřednostňuje práci, je nutně nešťastný. Neexistuje univerzální řešení, jak být spokojený, neexistuje jediná definice toho, kdo je to vítěz a co je to samota.

No nevadí, aspoň už vím, proč se tyhle knížky líbily mému bývalému úchylnému učiteli v hudebce.

Ještě mě napadá – v komentářích jsem četla, že je to kniha přelomová, protože Coelho tam smývá pozlátko světa celebrit a ukazuje, jak jsou všichni nešťastní a zoufalí. Možná jsem to jako člověk, který ví, že být “celebrita” není životní výhra, neměla číst a brát jako něco slibného. A neberte to tak ani vy. Je to skeptická, negativní kniha, která ukazuje, že ať už jste v životě měli jakýkoli sen, vedlo to všechno jen k tomu, že jste se stali hrozným člověkem a teď jste v depresi a i když máte peníze, jste nešťastní a přejete si umřít. Asi.

*

  1. Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem

Markéta Lazarová – Vladislav Vančura

(čteno 5.1.2020 – 7.1.2020), ★★★☆☆

To zas bylo…Vančurovo dílo. Já nevím, jak jinak knihu popsat. Nejde o to, že by byla o ničem nebo že by se nedala číst, ale prostě… Ten jazyk mi přišel tak překombinovaný, že to opravdu bylo dost nesrozumitelné a nehezké. Poetimus mám moc ráda, ale nesmí se to přehánět na úkor srozumitelnosti. Nebo snad nechtěl autor, aby čtenář rozeznal poselství knihy, má-li tedy nějaké? Jen díky anotaci a faktu, že nám o knize řekl pár slov kdysi dávno češtinář, jsem byla schopna se udržet. Což je možná škoda, ale prostě Vančura mě i napodruhé zklamal a neoslovil. Naštěstí není jediným prvorepublikovým autorem, žeano.

*

  1. Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli

Ready Player One – Ernest Cline

(čteno 16.1.2020 – 23.1.2020), ★★★★☆

Zpočátku to bylo fakt super. Neskutečný svět, wow, můžete tam všechno a je to fakt ráj. Strašně se mi líbilo to množství odkazů na osmdesátky (byť jsem znala jen máloco z toho a nejsem úplně hráč a geek a tak) a myšlenka soutěže. Celá první část knihy byla super. Pak mě čtení začalo neskutečně štvát, protože Wade se choval jako debil, navíc byl najednou děsně inteligentní a zvládal nabourávat systémy umělé inteligence a tak. Takže jsem hodně dlouho uvažovala, že dám knize průměrné tři hvězdičky, protože mě ten akční konec vlastně moc nebavil a spíš štval. No nebudu lhát, zachránila to poslední, úplně poslední věta 39. kapitoly. Jen doufám, že tahle knížka pomůže někomu si uvědomit takové věci taky. A že nebudou muset ztratit šest let svého života izolací a honem na velikonoční vejce… 🙂 Update: Ty jo, ta poslední věta o izolaci je v tom lednu docela prorocká, že? 😀 Bože, to byly časy, leden 2020.

*

  1. Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa

Smrt staré posluhovačky – Agatha Christie

(čteno 5.1.2020 – 6.1.2020), ★★★★★

Tenhle díl Poirota miluju! Proč? Je tu paní Oliverová a její ženská intuice. Poirot, chudák, musí bydlet v nepořádném a chaotickém domě, a srší vtipem a ironií. A navíc je tenhle příběh vážně dobře zamotaný.

Od Agathy Christie jsem navíc v roce 2020 četla ještě několik dalších knih – Smrt na Nilu, Vraždu na faře a možná se ještě dostanu ke Hře na vraždu a k mému oblíbenému Poirotovi, “Viděla jsem vraždu“. Platí, že mám mnohem radši Hercula Poirota než slečnu Marplovou, ale rozhodně se nebráním ničemu z pera Agathy Christie, královny detektivek.

*

  1. Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x v Přečtených

Železnicí přes mosty a tunely – Josef Schrötter, Bohuslav Fultner

(čteno 17.1.2020 – 17.2.2020), ★★★★☆

Moc hezká publikace. Líbilo se mi, že každý zmíněný tunel či most/viadukt zde byl i vyobrazen, ať už kresbou či fotografií. Kniha je dobře členěna, obsahuje strašně moc drobných zajímavostí a hlavně je to takový zajímavý průvodce po železnici a mohl by sloužit i jako poradce, když se chcete vydat na výlet a vzít to po zajímavé trati. 🙂 Líbilo se mi také, že kniha přesahuje Českou republiku a dává ji do souvislosti i s jinými evropskými a světovými státy a železničními stavbami. 🙂 Mimochodem, kniha má stále méně než 20 hodnocení, takže si ji klidně můžete taky dát do své výzvy.

*

  1. Kniha od dánského autora

Vzpomínky na Afriku – Karen Blixen

(čteno 29.11.2020 – 6.12.2020), ★★★★★

Povídej jako déšť, řekly kikujské děti Karen Blixenové, když se pokoušela skládat rýmy ve svahilštině. Všechny její vzpomínky, v knize řazené spíše tematicky než chronologicky (což mi připadalo taky skvělé a vhodné), hladily po duši. Těch zážitků, dojmů, pocitů ukrytých v řádcích! Poznala mnoho lidí, mnoho osudů, mnoho nespravedlností i údělů, s nimiž se nedá nic dělat. Vypráví o přírodě a o splynutí s Afrikou. O síle okamžiků, o syrovosti reality, o brutalitě kolonizace a kráse starého kontinentu a jeho součástí, které ještě civilizace nestihla pohltit. Píše o tamních zvycích, o kávě, o zvířatech, o víře. O cestování, lvech a chameleonech. O horách. Zamilovala jsem si vyprávění o Lulu, samičce lesoně (kamzíka), která s nimi žila na farmě a i když pak odešla do divočiny, vracela se i se svými mláďaty a nebála se lidí. Karen Blixenová píše tak působivě, má skoro až pokrokové názory – co se týče víry, barvy pleti. Miluje Afriku a i když pochází z civilizovaného světa a mnohým věcem nerozumí, přistupuje ke všemu a všem s pokorou. Nesoudí, pozoruje. Oproti Bílé masajce a Pěti nedělím v balónu bylo tohle čtení velice příjemné, něžné, skoro nostalgické, jako bych sama zažila ty nádherné okamžiky, o nichž píše. Pátá část, v níž se autorka loučí s Afrikou, mě málem rozplakala. Třetí část mi připadala nejpozoruhodnější, protože obsahovala mnoho krátkých útržků myšlenek na různá témata. Nevím, možná by se jim dalo říkat eseje. A první část – totiž vyprávění o těch nejsilnějších momentech – především o Kamantem a Lulu, mě dojala a povznesla, dalo by se říci.
Nemám slov a jsem vděčná.

*

  1. Kniha básní

Básně noci – Vítězslav Nezval

(čteno v květnu 2020), ★★★★☆

Nezvalovu ranou tvorbu mám ráda. Poetistická sbírka Básně noci, v níž jsou takové skvosty jako Podivuhodný kouzelník, Akrobat a Edison. Především pátý zpěv Podivuhodného kouzelníka mě zaujal. A celý Edison, nemohu uvěřit, že jsem si ho nepřečetla už dávno. Je to zvukomalebné, takové uvolněné a přitom celkem melodické, plné osnov myšlenek, na které často není odpověď. Německý překlad Podivuhodného kouzelníka (Der wundersame Zauberer) se mi sice taky líbil, ale originál je originál.

Jinak poezii jsem se letos věnovala (díky univerzitě, ale i z čistě osobních zájmů) docela hodně. Jsou autoři, které jsem objevovala, ke kterým jsem se vracela, které jsem prociťovala a kterým jsem nerozuměla. K tomuto tématu bych mohla zařadit ještě například Svítání na západě (O.Březina), Sluneční hodiny, Měsíce a Hlas ticha (K.Toman) nebo Nerudovy Balady a romance, se kterými trávím večery teď.

*

  1. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí

Výchova dívek v Čechách – Michal Viewegh

(čteno 28.7.2020 – 2.8.2020), ★★★☆☆

S Vieweghem a jeho tvorbou mám problém, protože v ní na můj vkus až moc odráží svůj život, zároveň ale upozorňuje, že se jedná o fikci. Takže co, říkám si při čtení téhle knihy, choval se ke své dceři a manželce vážně tak pitomě, byl to takový osel a nechal sebou smýkat a pro peníze se v podstatě stavěl na hlavu, nebo je to fiktivní postava, která jen vykazuje až moc podobných prvků ze života Michala Viewegha?
Knihu jsem si chtěla přečíst proto, že ji mám už dlouho doma a splňovala úkol výzvy na Databázi knih. Mám to vydání s Aňou Geislerovou coby filmovou představitelkou Beáty. Na mi nebyla sympatická ani v knize, ani ve filmu a na té obálce už vůbec ne.
Hodně mi tu vadilo naprosté nadužívání citátů a výroků jiných autorů, ať už spisovatelů nebo někoho dost náhodného. Rušilo mě to. Vieweghův styl je pro mě takový obtížný, protože mě pořád rozčiluje – třeba když v každém odstavci kurzívou zdůrazní několik slov a já často nechápu, proč vlastně. Ale možná se to tak v devadesátých letech dělalo.

Zajímavý byl ale vhled do chodu českého školství na začátku devadesátek, kdy na jednu stranu uplynulo teprve pár let od pádu komunismu, na druhou už se učila angličtina a obyvatelstvo se “přibližovalo” k západu. Zcela nepochopitelný pro mě byl vypravěčův románek s Beátou, jeho otravná “moudrost”, které ale nasazoval korunu svým hloupým jednáním. Možná to mělo působit autenticky, jakože i muži mají vnitřní démony a starají se o to, jak na ně ostatní pohlíží, ale… no, zkrátka bych to snesla sepsané jinou formou.

V neposlední řadě nemám Viewegha ráda jako člověka za jeho vystupování a chování vůči svým čtenářům či kritikům. A protože je mi jasné, že každá jeho kniha obsahuje až moc jeho, že si nedokáže stvořit nový příběh, nové postavy a odprostit se od sebe, nejspíš si od něj už nikdy nic dalšího nepřečtu. Překvapuje mě, že filmy, které podle jeho knih byly natočené, bývají často vážně dobré.

*

  1. Kniha, která má v názvu slovo “aneb“

Dear Vittie aneb Jak si zlepšit angličtinu četbou milostných dopisů – Werner Lansburgh

(čteno 14.8.2020 – 10.9.2020), ★★★★☆

Klobouk dolů překladatelům za zvládnutí něčeho takřka nemožného. Vážně, překlady takového druhu nejsou jednoduché, vím to. Skoro bych to přirovnala k poezii, ale to taky úplně nevystihuje, co se jim v téhle knize podařilo. Nedokážu posoudit, do jaké míry si čtenář může čtením těchto dopisů zlepšit angličtinu. Pro mě tam byla spousta nových slov, spousta užitečných zmínek o false friends a common czenglish mistakes. A taky hoodně různých kulturních narážek, ty mě bavily rovněž. Moc jsem si neužila všechny ty milostné a sexuální narážky – nevím proč, není na tom nic špatného, ale možná už jsem zkrátka odkojená jednadvacátým stoletím. Knihu bych doporučila, i když v lecčems už není aktuální. V mnoha aspektech je totiž asi trvanlivá. 🙂

*

  1. Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb

Husitská epopej VI.: 1461-1471- Za časů Jiřího z Poděbrad – Vlastimil Vondruška

(čteno 3.6.2019 – 3.1.2020), ★★★★☆

Od Vondrušky jsem si dala asi dvouletou pauzu, ale bylo fajn se k jeho Husitské epopeji tak nějak spontánně vrátit. Vlastně by se dalo říct, že jsem ji přečetla jedním dechem. Doba 1460-1470 byla pro mě takovým bílým místem, a i když jsem si většinu postav už nepamatovala, během chvilky jsem se začetla. Jsem zvědavá, jestli v posledním díle dojdou Petr s Danielem až ke svému vlastnímu narození. V knize navíc těch svateb a pohřbů bylo požehnaně.

*

  1. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou

Technika Pomodoro – Francesco Cirillo

(čteno v srpnu 2020), ★★★★☆

O technice Pomodoro už vím asi strašně dlouho, třeba osm nebo deset let. Fakt, pamatuju si, jak jsem to kdysi objevila a nadšeně se do toho pustila a nakazila i mamku, takže koupila tu minutku ve tvaru rajčete. I když osobně mi víc vyhovují stopky. Na Google Chrome je dokonce aplikace Pomodoro, to je taky fajn, můžete si tam nastavit i ty přestávky.
Na téhle knize hodně oceňuji a vyzdvihuji, že je stručná, přehledná a říká vám jen to, co potřebujete vědět, a ne milion zbytečností kolem, jako to v podobném žánru často vídám. (Důvod, proč se k tomuhle žánru dostávám, je prostý: Mamka si neustále takové knihy půjčuje či kupuje a já se k nim občas dostanu, občas mě to zaujme a nezřídka kdy mám pak potřebu snažit se ji přesvědčit, aby si přečetla taky něco jiného…) Autor prostě popíše, co to pomodoro a Pomodoro jsou, jak si to zapisovat, jak plánovat a hlavně, že se nemáme stresovat, když se to nepovede. Délka knihy (spíš knížky) je úměrná také tomu, jak jednoduchá metoda Pomodoro je.
Přesto si nemyslím, že ji budu zavádět na 8 hodin denně či víc. Možná, až se rozhodnu konečně se pustit do těch seminárek. Ale myslím, že jedno či dvě pomodora denně by mi mohlo pomoct naučit se lépe soustředit na to, co dělám.

*

  1. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha)

Šikmý kostel – Karin Lednická

(čteno 31.5.2020 – 9.6.2020), ★★★☆☆

Jsem na rozpacích, protože tahle kniha moc podobných hodnocení asi nemá. Nechápejte mě špatně – líbila se mi. Ale nenadchla mě. Neříkám, že jsem se nedozvěděla nic nového, ale spíš mě nic nepřekvapilo. Nejvíc mi vadilo naprosto zvláštní členění knihy a jakýsi mix chronologického a retrospektivního vyprávění. Autorka se klasicky snažila postihnout úplně všechny sociální sféry, všechny možné dobové i lidské problémy, zachytit každý názor. Jenže někdy ty postavy působily opravdu nesnesitelně a vlastně neuvěřitelně. Nevím zkrátka… Vilma Cibulková mi sice trochu pila krev, ale myslím, že se k této knize naprosto hodí. Úplně jsem v ní viděla Barboru.
Mně osobně byla nejsympatičtější Julka. A Františka.

*

  1. Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy

Eldest – Christopher Paolini

(čteno 5.1.2020 – 16.1.2020), ★★★★☆

Jsem hodně rozpolcená, jak se na tuhle knížku dívat, jak ji hodnotit, jak nad ní smýšlet a jak o ní mluvit. Když jsem před třemi lety (v šestnácti) četla poprvé Eragona, bylo to celkem fajn, i když dost předvídatelné a ne tak čtivé jako třeba Hraničářův učeň (holt mám asi trochu problém s fantasy, no). Do Eldesta jsem se chtěla pustit už dlouho, ale odrazovala mě délka a taky výše zmíněné zkušenosti z prvního dílu. Ale zase i Pavel, i pár ostatních důvěryhodných osob (třeba Magdalena! :)) říkali, že Eldest je hodně dobrý a že mu mám dát šanci. No – a tak jsem to udělala. (Potřebovala jsem zabít čas během nemoci, a opravdu to vyšlo hezky na celý její průběh a taky to zajímavě reflektovalo mé fyzické pocity). Ze začátku jsem se musela hodně rozpomínat, co se děje, kdo je kdo a tak, ale naštěstí tomu autor věnuje dostatečnou pozornost, a tak jsem se zorientovala. Zhruba první polovina se mi četla hodně špatně, vadil mi ten (asi zdánlivě) nesmyslný jazyk, taková jaksi nevinnost a ignorance hlavních hrdinů (nebo snad autorova?), nedokázala jsem se sžít s příběhem ani prostředím, kde se odehrával. Ale pak se to nějak obrátilo a já se docela začetla – a pak už to šlo samo. A musím se přiznat, že mě konec docela mile překvapil, nějak mi nedošlo propojení názvu s tou kapitolou, to až později. Možná, že kdybych si slovo Eldest vyložila správně už dřív, nebyla bych tak překvapená, i když autorův nápad v tomto bodě shazovat nechci. Jen jsem strašně ráda, že překladatelé ponechali původní název!
Takže závěr? Z původní chuti udělit knize dvě hvězdičky, pokud ji vůbec dočtu, přes smíření s tím, že to ujde a že tedy dám průměrné tři, jsem se rozhodla, že si kniha zaslouží čtyři. Protože je dobrá, vlastně hodně dobrá – zvlášť když se zamyslím nad tím, že autor to psal v mém věku a že jemu ten svět zřejmě dává smysl. A hlavně mě konec nalákal k tomu dát šanci ještě třetímu dílu (víc jich Pavel v knihovně nemá a trojka prý taky už není moc dobrá), byť nevím, jak to dopadne a kdy se k tomu dostanu.

Jo a taky se mi v tom rozhovoru Eragona s “Eldestem” líbila ta myšlenka, jestli to celé není zbytečně, proč vlastně bojují, jestli náhodou nemají vlastně obě válčící strany stejný nebo podobný cíl…?

*

Abych to shrnula: Témata letošní výzvy se mi moc líbila a plnila jsem ji s radostí. Nejvíc mě asi zaujala témata 3. Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání (zároveň to bylo dost náročné téma na splnění), 9. Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem (opravdu jich není tolik!), 15. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí (nebylo by skvělé, kdyby se pod ošklivou obálkou skrýval krásný obsah?) a 20. Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy (to taky nebylo zrovna jednoduché!). Nejkrásnější čtenářský zážitek jsem měla z knih Čína, můj osud, Malé ženy, Vzpomínky na Afriku, Už jsem normální?!?, Život s hvězdou a Smrt staré posluhovačky. S nadšením zjišťuji, že pouze dvě knihy mě opravdu nebavily a byly celkem utrpením, pár jich bylo nic moc, ale myslím, že takhle zpětně nelituji žádného přečtení. Samozřejmě už si dělám plány na další rok, nová témata se zveřejňují v průběhu prosince a myslím, že jsou zase poměrně originální a vyzývavá! 🙂

A co vy a (knižní) výzvy v roce 2020? Měli jste čas číst? A chtělo se vám? Účastnili jste se Čtenářské výzvy? Pokud ano – jaké téma vám připadalo nejtěžší? A jakou skvělou knihu jste objevili?

Přeji vám krásný zbytek adventu a snad klidné a veselé Vánoce. Já trávím letos poprvé (dobrovolně jen částečně) Vánoce, svátky i přelom roku mimo rodinu, pouze s Pavlem a možná s nějakými přáteli, kteří zůstanou v Lipsku. Věřím, že i pro vás to letos bude nová zkušenost. Ale přesto doufám, že to bude také krásný zážitek, který se v tomhle zvláštním roce bude hezky vyjímat (a snad ho také zakončí. Kdo další chce, aby 2020 už skončil? :-D)

32 thoughts on “Databáze knih – Čtenářská výzva 2020

  1. Ready Player One máme jako film a musím říct, že se mi líbí moc. Nápad, zpracování, za mě super, kluci, hlavně Matýsek, film sjíždí dost často :).
    Šikmý kostel mě oslovil moc, ale to bude zřejmě tím, že mezi mými předky máme Barbory, že jsem z hornické rodiny a že mám polské kořeny.

    1. Já se na ten film pak taky dívala a přišel mi docela dobrý, i když tam dost věcí změnili. Hlavně se mi tedy líbilo, jak se vypořádali s těmi přechody mezi realitou a VR. 🙂
      To, že má někdo předky z hraničního území nebo ze zajímavých povolání, mi připadá opravdu krásné. I v mém rodokmenu by se určitě našel ledaskdo, ale jsou to spíš drobné zajímavosti než velké osudy spjaté i s dějinami regionů. 🙂
      Díky moc za komentáře!

  2. Leccos ze seznamu už mám přečteno, další jsou zajímavá inspirace (hlavně asi Jiří Weil). Díky za ni.
    Jen tedy já jsem skalním fanouškem slečny Marplové. A Pentličky 🙂

    1. Jiří Weil stojí opravdu za to. Kdyby se ti nechtělo číst o válce, zkus Moskva: Hranice, to je takové svědectví o Sovětském svazu z roku 1937. Četla jsem jen prvních pár kapitol, ale příběh mě zaujal. Navíc je tam ženská vypravěčka. 🙂

  3. Nakonec se mi povedlo vynechat jen jedno téma. Konkrétně den v týdnu. Ale nešla jsem po tématech úplně cíleně, hodně mi to vycházelo 🙂 Ale s povoláním jsem taky měla problém, taky s náladou a osobností…

    1. Jo, to všechno byla docela těžká témata. Já nebýt toho, že jsem měla nějaké verneovky tady s sebou v knihovně, tak bych asi taky neměla jak to zadání splnit. Protože v žebříčcích se sice člověk může inspirovat, ale mě nějak většina těch knížek nelákala. 😀
      Co jsi nakonec zařadila k povolání a náladě/osobnosti? 🙂

      1. K povolání Baletky. Já totiž nemám úplně vysněné povolání, ale balet mě ohromně fascinuje a svým způsobem bych v jiném životě chtěla být baletka 😀 K náladě/osobnosti Dobro v tobě, nějak jsem to tak cítila, no… 🙂

  4. Obdivuju tě, že sis našla čas, abys něco napsala o každé knize! Já na ty výzvy nejsem, většinou to stejně nedokážu dodržet… A mám pocit, že by mě to omezovalo ve čtení knih, které bych chtěla číst, ale do výzvy by se nehodily.
    Bílou Masajku jsem viděla jen jako film a ten se mi bohužel moc nelíbil, i když mám Afriku ráda. Hlavní hrdinka mi připadala jako úplně hloupá a naivní husička, která si vůbec nedokázala uvědomit realitu. Fakt nevím, co čekala..
    Ready Player One se mi naopak moc líbil, v knižní podobě o mnoho víc, než film. Nic mě v knize nezklamalo, líbila se mi od začátku do konce.
    Malé ženy mám už hodně dlouho v angličtině ve čtečce, ale strašně nerada čtu ze čtečky :D. Už bych se k nim mohla konečně dokopat, věřím, že by se mi mohly líbit.
    Eldest je nejlepší díl ze série Dračích jezdců. Eragona jsem taky četla někdy v patnácti, ale Eldesta ještě pořád mám ve své knihovně. Další dva díly se mi pak už nelíbily, ten poslední mě hodně zklamal. Jen nevím, jestli by se mi ještě teď Eldest líbil, když jsem už přečetla spoustu dalších fantasy knih.

  5. Wow, to se ti opravdu povedlo. Letos mi čtení vůbec nešlo, kromě školní četby jsem přečetla možná tak dvě knihy. Několik jsem rozečetla, ale nějak mi chybí motivace a chuť. Snad se to příští rok změní.

    Každopádně gratuluji ke splnění výzvy, přeju hodně úspěchů pro tu příští.

    A také přeju hodně štěstí, zdraví a lásky v roce 2021. Mnoho inspirace a kreativních nápadů.

  6. Výzvy jsem se neúčastnila a musím říct, že jediná kniha (nebo spíš film), co znám je Ready Player One, což s přítelem milujeme. A pak samozřejmě Nezval, jako nadšenec do poezie to mám už dávno přečtené!:D

  7. Moc pěkný článek a klobouk dolů za to, že se ti povedlo splnit celou výzvu .) Já se do výzev ráda pouštím, ale ne vždy se podaří dokončit je 🙂 Z těchto knih jsem četla Ready Player One a ten mě příjemně překvapil, do té doby jsem nějak netušila, co na tom všichni vidí 🙂 A Eldest, to je srdcovka, taky semi líbil z celé série nejvíce:)

  8. Moc pěkný článek a klobouk dolů za to, že se ti povedlo splnit celou výzvu .) Já se do výzev ráda pouštím, ale ne vždy se podaří dokončit je 🙂 Z těchto knih jsem četla Ready Player One a ten mě příjemně překvapil, do té doby jsem nějak netušila, co na tom všichni vidí 🙂 A Eldest, to je srdcovka, taky semi líbil z celé série nejvíce:)

  9. Jé, ty mě zmiňuješ ve svém článku 🙂 To je skoro stejná pocta, jako když jsem se objevila v rámci poděkování v diplomce. Děkuju moc za důvěru. Zajímalo by mě, jak bych Eldesta (a celou sérii) hodnotila dneska, ale něco mi říká, že budu muset zase počkat na nějakou vleklou nemoc a pak doufat, že se to objeví v knihovně nebo to protentokrát číst anglicky.
    ,
    Jinak hodně jsi mě naladila s tou knihou o tlumočnici v Číně – už jsem si jí opatřila, tak teď jen pár dnů počkat, než se dostanu ke čtečce (jsem po nějaké době víc jak den a půl doma, takže bych mohla klidně číst, ale já hloupá nechala rozečtené knížky i čtečku v Praze 😀 )

  10. Jé, ty mě zmiňuješ ve svém článku 🙂 To je skoro stejná pocta, jako když jsem se objevila v rámci poděkování v diplomce. Děkuju moc za důvěru. Zajímalo by mě, jak bych Eldesta (a celou sérii) hodnotila dneska, ale něco mi říká, že budu muset zase počkat na nějakou vleklou nemoc a pak doufat, že se to objeví v knihovně nebo to protentokrát číst anglicky.
    ,
    Jinak hodně jsi mě naladila s tou knihou o tlumočnici v Číně – už jsem si jí opatřila, tak teď jen pár dnů počkat, než se dostanu ke čtečce (jsem po nějaké době víc jak den a půl doma, takže bych mohla klidně číst, ale já hloupá nechala rozečtené knížky i čtečku v Praze 😀 )

    1. No to si skoro myslím, že ta diplomka je větší pocta 😀 Ale díky!
      Tu knížku Čína, můj osud určitě doporučuji, jsem zvědavá, jak bude rezonovat v tobě, určitě pak dej vědět. 🙂

  11. Ke knize Pět neděl v balonu – je opravdu třeba brát knihu v kontextu s dobou. Letos jsem četla zjara Tajuplný ostrov, knihu, kterou jsem kdysi hltala a milovala, a taky mě tentokrát odrazovalo to zabíjení zvířat. !Ne samotné zabíjení, oni neměli k jídlu nic, co by si obstarali, ale nadměrné. Nevím jestli jde o autorovu nadsázku a příliš velkou fantazii, a dokonce si vybavuji, že když mi bylo nějakých třináct nebo čtrnáct, tak mi tyhle věci nepřipadaly vůbec divné. Asi se člověk mění, ale pořád je dobré tyto knihy – i podobné, brát v kontextu doby, ve které se žilo. Takhle to prostě tenkrát bylo a něco upravovat, třeba překladem, by byla velká chyba.

    1. Jojo, to “vášnivé lovení”, to je fakt hrozný, ale přesně jak říkáš, člověk to nemůže takhle šmahem odsoudit, protože tehdy se nad tím prostě ještě nepřemýšlelo. Stejně jako je blbost o Churchillovi tvrdit, že byl rasista… Samozřejmě, když třeba dneska nějací blbci zabíjí pro radost zvířata, je to něco jiného a všechny takové pitomce bych fakt zbavila nejen té zbraně, ale i nějaké svobody/svéprávnosti. Je to fakt barbarství (a podle zkušenosti mé sestry v Americe naprosto šílených rozměrů).

  12. Tys zvládla Markétu Lazarovou? Klobouk dolů, pro mě už kdysi nestravitelný způsob psaní. Neříkám, že špatný, určitě svým způsobem unikátní a možná bych si dnes knihu daleko víc vychutnala.
    K Bílé masajce a problémům s Afrikou – myslím, že největší chyba je, byla a bude, předělávat je k obrazu svému. Oni nejsou jako my. Ne ve smyslu, že by byli horší, ale prostě mají jiný styl života, jiné priority. Knihu jsem nečetla, vycházím jen z toho, co jsi napsala, a z toho, co jsem vypozorovala. (Zkus něco od Willbura Smithe, myslím že problematiku afrických zemí a lidí nebo arabských zemí a lidí, má dost dobře znalou, a přitom píše romány opravdu čtivě. ). Vidím v tvé dvacítce pár titulů, které bych taky chtěla časem přečíst, třeba zmíněný Šikmý kostel, nebo Pravidla sýrárny, a vlastně bych chtěla zkusit i tu Markétu Lazarovou, jestli se mi bude číst jinak než v době, kdy mi bylo osmnáct. – Ad Malé ženy, mám doma i tuto verzi, která je moc pěkná, i zkrácenou a upravenou verzi, která vyšla za totáče, obě se mi moc líbí. Kdybys chtěla vidět nějaké filmové zpracování, tak bych ti chtěl doporučit trojdílné vydání – najdeš na uložto. Je to opravdu pěkné zpracování. Nevím, z kterého je roku, ale točeno bylo asi před pár lety.
    Z knižních výzev mám rozehranou tu padesátibodovku z roku 2015. Vím že se měla splnit do roka, ale tak moc rychle už nečtu a tak jsem se rozhodla, že budu prostě dávat jednu za druhou a až pročtu všech padesát bodů, zveřejním to na blogu. Výzva je ale zajímavá, a díky ní jsem objevila několik knih, na které bych se normálně nezaměřila.

    1. No, Vančura je prostě náročný a trochu ulítlý… Ale očividně jsou lidé, kteří ho oceňují, a já jim to nechci brát. 😀
      S tou Afrikou je to právě strašně zajímavé. Nebo obecně s kulturami a národy. Stačí porovnat jak rozdílní jsou Češi a Němci nebo Češi a Slováci! A samozřejmě je třeba snažit se vysvětlit lidem, kteří sem přijdou z jiných kulturních prostředí, jak to tady funguje, na druhou stranu to neznamená nutně to, že se musí své kultury vzdát na 100 %. Je to opravdu složitý problém – ale v téhle knize, kterou nedoporučuji, je to opravdu popsáno z pohledu dost omezené husičky..
      Ta Pravidla sýrárny tedy taky nedoporučuji, ale zase by mě zajímalo, co na to řekneš. 😀

  13. Jsi opravdu frajerka, že jsi výzvu splnila. Já jsem letos dopředu věděla, že to nedám, protože knihy o holokaustu od porodu nečtu a myslím, že to tak nějakou dobu ještě bude. Nechci nějak shazovat to témě, naopak si myslím, že je důležité, já jsem na to ale neměla.
    Z tvého výběru znám RPO, také jsem byla z některých věcí trochu rozpačitá. Přiznám se, že mi vadilo, že v tak úžasném nekonečném světě plném fantazie prostě jen pařili staré hry a hledali vejce. Přitom tu bylo tolik možností, co dělat…
    Eragona obecně beru dost s nadhledem. Celou sérii jsem četla během šestinedělí a už se mi moc nelíbila. Knihy jsou asi pro mladší čtenáře, nevím. Bylo to dost předvídatelné, mělo to hodně hluchých míst… Jako dospívající jsem si to užila úplně jinak, asi jsem se ke knihám neměla vracet.
    No a pak jsou tu Malé ženy, které se dostaly mezi mých loňských top knih. Zrovna o tom chystám článek a znovu se nořím do toho, jak jsem si ten příběh užila a jak mě to vlastně překvapilo.

    1. RPO – naprostý souhlas. Přijde mi, že se vždycky z krásné myšlenky stane něco… takového. A je to fakt škoda.
      Malé ženy – jsem moc ráda, že jsme se tu shodly, těším se na článek!
      Eldest – jo, taky mi připadá, že jsem na to moc stará, navíc všichni říkají, že Brisignr snad už ani nemám číst, a já si říkám, že možná fakt nebudu. Máš naprostou pravdu, některé knížky možná mají zůstat hezkou nostalgickou vzpomínkou. Mám to tak třeba se Stmíváním.

  14. Moc pěkné shrnutí. 🙂 Já se výzvy na databázi knih účastním každý rok a stále mě neskutečně baví. Díky ní jsem se už dostala k vícero knihám, které bych jinak nečetla, nebo by mě ani nenapdalo, že by se mi mohly líbit… Tenhle rok se určitě také zapojím, a co jsem tak koukala, témata nejsou vůbec špatná.
    Ještě takhle opožděně přeju jen to nejlepší do nového roku. 🙂

  15. Pět neděl v balónu jsem četla. K smůle však po tom, co jsem měla za sebou 20 000 mil pod mořem. Kapitán Nemo a ono celé podmořské dobrodružství je strašně čtivě, dějově poměrně nabité, nádherně ilustrované (teď si ale nepamatuju, jaké to bylo přesně vydání, jen, že na přebalu i uvnitř byly nádherné perokresby). Pět neděl jsem měla ze stejné edice, stejný překlad. Ale děj ve srovnání s tím, co se odehrávalo v ponorce, těžce vázl. Ačkoliv ta knížka byla útlá, docela jsem se s tím prala, neboť se tam toho moc nedělo. I přesto ale úplně chápu, že toto byly ve své době bestsellery a nadchlo to i generaci mého tatínka (i tu generací před ním). Protože toto je opravdu krásný příklad dobrodružné literatury, která je svým způsobem nadčasová.

    1. Jo, já zas nedlouho po těch Pěti nedělích v balónu četla Patnáctiletého kapitána a to bylo taky hodně odlišné. Je zajímavé, jaký měl Verne “rozsah” a ty myšlenky, jako nemá daleko k Čapkovi v mnoha ohledech, což je pro mě zkrátka fascinující.

  16. Všechny přečtené knížky zaznamenávám na Databázi knih a jsem ráda, že přidali možnost označovat přečtené knížky opakovaně, protože jsem fanda a některé tituly jsem schopná číst třeba každý rok. Aspoň vím, co čekat!
    Knižní výzvu plním spíše na oko, když nějakou knihu dočtu, přemýšlím, k jakému tématu by se dala zařadit. Obráceně jsem to udělala snad jen jednou, schválně jsem (znovu) přečetla Máj, abych měla splněnou poezii. Básně mi totiž nic moc neříkají, takže spontáněn bych téma jen tak nesplnila. Za loňský rok tam mám splněných 14 témat. Zvládla jsem přečíst 36, bylo to takové slabší… 😀

    Děkuji za připomenutí, že si už dlooouho chci přečíst Malé ženy! Vrhnu se na to, jakmile dočtu.. ehm, další čtyři knihy. Takže to bude asi až na jaře, mám teď pomalé tempo.
    Další na seznam jde Už jsem normální?!? To mě zaujalo, dík za tip.

    Držím palce v další výzvě!

    1. Jsem vážně nadšená, že jsem někomu dala tip na knihu, doufám, že se ti bude líbit, určitě pak dej vědět. Ale chápu, že s miminkem se k tomu možná jen tak nedostaneš. 😀 A Malé ženy, to je opravdu takové pomalé čtení, ale zato si to určitě vychutnáš. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *