Focení na veřejnosti

Taky už jste se někdy přistihli, že jste si nevyfotili něco zajímavého jen proto, že se někdo díval? Nebo se občas cítíte hloupě pořídit si selfíčko mezi lidmi? Aneb jak zvládáte (pomalé) focení na veřejnosti?

ENGLISH VERSION º DEUTSCHE VERSION

Follow my blog with Bloglovin


Nemám žádnou použitelnou fotku, která by ukazovala, jak teď vypadám, posteskla jsem si jednoho večera. Vyrazíme zítra ven a pořídíme mi nějakou? Přítel souhlasil. Zprvu to vypadalo, že nakonec nepůjdeme nikam (venku bylo ošklivo a nám se nechtělo), ale odpoledne jsme oba cítili, že potřebujeme na chvíli vypadnout ven a nastavit tvář slunci, které se na sklonku odpoledne přeci jen objevilo. Šli jsme k řece Mulde, já měla po dlouhé době na krku foťák s rozbitým objektivem a užívala jsem si syté barvy a šustění listů pod nohama.

Můj největší problém s fotkami je, že se neumím úplně dobře tvářit. Nemám žádný výraz, žádný fotogenický úsměv nebo hezčí stranu obličeje. Je prostě potřeba fotit jednu fotku za druhou a doufat, že na některé z nich nebudu mít zavřené oči, dvě brady, otevřenou pusu nebo nějaký jiný defekt, který v realitě ani nepostřehnete, protože každý prostě mrkáme, mluvíme a občas se potřebujeme nadechnout a tak. Pavel už je naštěstí docela zkušený fotograf – poradil si jak s mými vyceněnými zuby, tak s rozbitým objektivem, s nímž se nepracuje vůbec jednoduše, ale protože už jsem letos do sebe investovala až moc, pořízení nějakého nového zatím odkládám na neurčito. Některé fotky se mi opravdu moc líbí a myslím, že je nějakou dobu budu používat v rámci sebeprezentace.

Chtěla jsem však naťuknout ještě trochu jiné téma. Stáli jsme nedaleko cesty na trávě, Pavel fotil, já se smála. Po cestě chodili lidé, kteří si vyšli na odpolední procházku, rodiče s dětmi, pejskaři, sem tam nějaké kolo. A snad všichni se za námi ohlédli. Možná přemýšleli, co tam děláme, kdo ví, co se jim honilo hlavou. V ten okamžik mi to bylo úplně jedno, s Pavlem jsme se bavili a na názoru kohokoliv nezáleželo. Ale uvědomila jsem si, že jsem se v posledních letech začala dost kontrolovat, snad podvědomě. Na veřejnosti fotím málokdy. Zrcadlovka má tu nevýhodu, že vždy hlasitě cvakne, a taky ji máte na krku, takže prostě nepopřete, že fotíte. Je mnohem pohodlnější a takové privátnější cvaknout fotku na telefon – protože stejně přece telefon máte v ruce skoro neustále, nebo někde v dosahu. Kolikrát jdu kolem výlohy obchodu nebo třeba kolem baru/kavárny/restaurace a zaujme mě tamější design či vystavené zboží. Kolik inspirativních fotek mohlo vzniknout, byť třeba momentek. Stačilo by se chvíli zastavit, zaostřit si záběr, možná si kleknout nebo stoupnout na špičky. Jenže můžete tohle udělat uprostřed chodníku? Proč se každý otočí a proč někdo cítí potřebu vaše jednání i okomentovat? A záleží na tom vůbec? Ráda bych hrdě prohlásila, že ne, že mi je naprosto lhostejné, kdo a jak se na mě dívá. Ale… zjevně není. Když jdu ulicí, snažím se být nenápadná. Nezastavovat se uprostřed. Možná jsem se přestala dívat na svět očima fotografa. A možná jsem jen příliš a zbytečně úzkostlivá.

Co vy a focení na veřejnosti? A jakou podobu podzimu máte nejraději?

37 thoughts on “Focení na veřejnosti

  1. Pamatuju ji ještě doby, kdy jsem se opravdu styděla fotit na veřejnosti. Zejména pak selfies, nebo si někomu říct o fotku mne (mým kamarádům či rodině, natož cizím lidem). Měla jsem pocit, že bych je tím otravovala…

    No, pravděpodobně je tím otravuji i teď, ale už mě to tolik netrápí. Pro hezkou fotku je třeba něco udělat 😀 A navíc na oplátku můžu vyfotit já je.

    Co se týče toho, že já něco fotím, i tam jsem se dostala dál. Pořád něco fotím a nijak se nestydím. A lidi okolo mě ví, že fotím a tolerují mi to (třeba zastavování skoro každých pět minut kvůli vyfocení pitomého insta story, že jo :D). Někdy jsem jenom třeba líná vytahovat mobil, nebo foťák, to pak nefotím a mrzí mě to 😀

    1. Děkuji za bleskový komentář! 😀
      No jo, já si vždycky u tvých fotek říkám, žes určitě musela někoho požádat, že to nemůže být samospoušť nebo tak. A pravda je, že to vlastně není žádný big deal, protože těm lidem je to většinou jedno a nebo je to docela zábava – aspoň mně se nakonec každé focení s kamarádkou, ségrou nebo s Modrým zábavné zdálo. Nakonec se fotí všichni navzájem, dohromady a jsou z toho vzpomínky. 😀 (a spousta MB na SD kartě :-D)
      Taky jsem na sebe naštvaná, když fotím míň, i když to třeba v ten okamžik znamená, že jsem rychlejší nebo míň annoying nebo tak něco. 😀 Ale jsem moc ráda, že máš tenhle přístup, protože všechny tvé fotky (ty, co vyfotíš, i ty, na kterých jsi, jsou prostě skvělé. Příště, až si nebudu jistá a budu se bát vytáhnout foťák, vzpomenu si na tebe! 😀

      Měj se krásně! 🙂

  2. Myslím, že na fotkách vypadáš docela přirozeně. Když se usmíváš, usmíváš se. Když se směješ, směješ se i očima. Je na tobě poznat, že máš ráda život, pohyb, že se umíš dívat, o tom se nedá pochybovat. Ad focení na veřejnosti – myslím, že zčásti tady hraje roli předchozí blogové vymydlování hlavy, co se fotit může, co se fotit nesmí, co se fotit nedoporučuje, a taky ty pitomý autorský práva a povolení, jestli někoho vyfotit nebo ne, což u momentek zejména je dost sporné. – Je prima, že znám konečně to tajemné jméno. Sympatické jméno. A usmívá se taky sympaticky.
    Gratuluji k novému blogu, tentokrát už pod vlastním jménem. Zdá se, že jsi došla do cíle, ale to neznamená, že se všechno uzavírá – naopak i tady může tvůj blogový svět pokračovat, na konečně ustálené adrese.

    1. Díky. 🙂 No jo, když se směju, oči v podstatě nemám, ale to ke mně asi patří. 😀 Nevím, jestli mě někdy někdo nějak vymydlil, možná jsem si začala uvědomovat některé věci a určitě jsem o všem začala přemýšlet až moc, to je jisté. Nicméně nechci, abych kvůli těmhle myšlenkám musela přestat fotit úplně. 🙂
      Vlastní jméno se zdálo jako nejpřijatelnější řešení. A nebo už nejsem tak kreativní jako kdysi. 😀 Ale tak pod svým jménem jsem vystupovala už zhruba od roku 2016 i na Vysvobozené a nebýt té potřeby psát ve více jazycích, nejspíš bych tam zůstala. Docela to se mnou splynulo a rozhodně to nechci nějak násilně dávat pryč. 🙂

      1. Myslím že slečna myslela tajemné jméno Modrého 🙂
        Že je hezké, a že on se sympaticky usmívá.

        Mě se nejvíc líbíš na desáté fotce – je to taková polovina napůl přirozený smích, a napůl póza (ty ruce) to mi přijde super!

        Přesun na novou adresu mě, upřímně, překvapil, ale jsem ráda že pokračujes dále!

        1. No ohledně adresy myslela mé jméno, na tu poznámku o jméně mého přítele jsem nějak zapomněla reagovat. 😀 Moc děkuji za komentář! 🙂 Překvapil? Snad ne nepříjemně. Byl to dlouho plánovaný krok. Samozřejmě ještě zbývá zařídit, aby sem byl přesměrovaný každý, kdo se bude chtít podívat na Vysvobozenou. 🙂

          1. A já myslela že reaguješ právě na to 😀 ale už jsme se myslím všechny pochopily ☺️ to je ta internetová komunikace 😀

            Nepříjemné to nebylo, vím že jsi hledala cestu jak pokračovat dál, ale že se přesuneš jsem prostě nečekala. Ale chápu že je to někdy jednodušší, a když máš v plánu psát i v cizích jazycích, má to smysl. Velmi oceňuji že jsi na Vysvobozenou dala adresu, a také oceňuji název! Prostě že jsi blog pojmenovala po sobě, a nedala mu žádný cizí název!
            Jo a taky obdivuji Tvuj život za hranicemi, kdybys o tom psala více článků, určitě bych to ocenila!
            Já momentálně taky žijí v zahraničí, ale můj sen to nebyl – občas prostě přijde někdo, koho nechceš opustit a jdeš sním i světa kraj 🙂 myslím, že takhle to má/měl Modrý s Tebou ( ale samozřejmě těžko soudit přes pár řádků, a možná si to ani správně nepamatuju, ale měla jsem vždycky ten pocit že ty jsi chtěla žít v zahraničí, a on se prostě stěhoval za Tebou. )
            A klobouk dolů před prací v Mekaci, mimochodem viděla jsi Zakladatele?
            Já bych s penězi dělat nemohla, protože i po delší době, co žiji v zahraničí, se tady těch jejich peněz nikdy nemůžu dopočítat (myslím drobne- papírovky jsou v pohodě, ale u drobných nikdy nevím!)

            A ještě k Tvému hubnutí – podle mě to nepotřebuješ. Uvědomuju si že ” cizí člověk a ještě na internetu ti do toho nemá co kecat” ale…
            Podle mě jsi krásná taková jaká jsi. Sleduju Tě opravdu už dlouho, i když málokdy píšu komentář. Ale tohle Ti napsat musím. Podle mě je prostě zbytečný strávit život zabýváním se tím, co člověk ji,nejí,může nemůže.. podle mě to je jedno, hlavní je aby byl člověk v pohodě, a nebál se si dát sušenku nebo čokoládu, tak si ji dám, a co ( pokud jich není 30 denně 😀) myslím že je hrozná škoda se v tomhle “omezovat” a ty to navíc ani nepotřebuješ. Podle mě dávat si jeden den “off” je k ničemu ? ( Nechci to nijak shazovat!) To jako že ten jeden den si dáte všechno co ty zbyly pak nesmíte? Asi mi přijde lepší, třeba se snažit jíst zdravěji, nebo zařadit nějaký pohyb… ale klidně si dát sušenku ke kafi. Než téměř celý týden jíst zdravě, a pak jeden den zládovat všechno “nezdravé” .. asi bych v tom hledala nějakou vyváženost. Prostě zákazem se nic nevyřeší, a když to potom člověk poruší, protože ho chuť přemůže, akorát má z toho špatný stavy, a to je horší než jedna čokoláda.
            Asi to jsou plky, ale aspoň vidíš jiný názor, a znovu opakuji, že ty to vážně nepotřebuješ!

          2. Díky. Bylo to rozhodování – mé jméno mi většinou vadí a navíc je v cizích jazycích kvůli kombinaci “Vl” takřka nevyslovitelné. Ale nakonec jsem ho zvolila, protože a) když už mám takhle neobvyklé jméno, můžu toho využít, protože ty domény jinak zas tak dostupné nejsou, a b) aspoň bude každému jasné, o co jde. Nechci žádné téma, nechci přehnané poetizování, nechci se omezovat na knížky, na radosti, na cestování nebo fotky nebo tak. Chci psát, co budu mít na jazyku. 🙂
            O svém životě tady chci psát trochu víc (respketive chci za čerstvé paměti napsat nějaké články třeba o tom, co všechno člověk musí zařizovat a s čím musí počítat. 🙂 Nicméně něco málo o svých dojmech jsem už napsala, většinu najdeš pod tagem https://vlasta.blog/blog/tag/auf-meinem-deutschen-weg/, případně konkrétně třeba články: https://vlasta.blog/blog/2019/11/20/10-duvodu-proc-se-mozna-nikdy-nenaucim-nemecky/, https://vlasta.blog/blog/2019/09/11/8-postrehu-z-nemecka/ a https://vlasta.blog/blog/2019/09/03/mcdonalds-v-nemecku-aneb-jak-jsem-pres-leto-misto-sprechteni-mekala/. 🙂
            A moc děkuji za kompliment ohledně toho, jak vypadám. Vážně si toho cením. 🙂 Já se právě nechci omezovat úplně striktně, ale nemůžu přece snídat třikrát denně a k tomu jíst ostatní jídla. 😀 🙂
            Nejsou to plky, je to krásný komentář, děkuji ti za něj!

  3. Mnohokrát. Měla jsem problém vyfotit si selfie v místech, kde si ho fotil každý kolemjdoucí, mám problém vyfotit něco zvláštního nebo něco, co by mohlo být vnímané jako soukromé. (Jednou jsem takhle dvě hodiny bloumala po Českém Krumlově a snažila se najít nějakou staře vyhlížející uličku a na ni pak záběr, na kterém by nebyly vidět moderní vymoženosti, abych ho použila k příběhu z pseudostředověku. A celou dobu jsem čekala, kdy mě někdo okřikne, ať si přestanu fotit jeho barák.)
    Jediné, co už mi vadit přestalo, je sedět u cesty a fotit třiapadesátkrát tu samou kytku, když se mi zachce. Nechť si kolemjdoucí myslí, co se jim zlíbí 🙂

    Gratuluji k novému útočišti, ať se daří 🙂

    1. Děkuji za komentář! 🙂 Ty jo, to přesně znám, ten pocit, že každou chvíli někdo vystartuje, co si to dovoluju fotit jeho nebo jeho majetek nebo tak. 😀 Ale jako ještě se mi to nestalo, tak možná to nebude tak horké… To focení přírody je takové bezpečné a docela to funguje jako terapie. 🙂
      Díky moc a měj se hezky!

  4. Fotky jsou pěkné, líbí se mi. 🙂 A na focení na veřejnosti jsem zvyklá. Několik let jsem chodila jako modelka na foto kurzy, kde mě fotilo i 10-15 lidí najednou. To se pak všichni koukali, jestli mě nemají znát a nejsem nějaká celebrita a studenti nejsou paparazzi. 😀

  5. Občas si připadám s foťákem jako exot, ale jsem už příliš stará na to, aby mě zajímalo, co si o mě myslí ostatní a jak v jejich očích budu vypadat. Vždyť většinu těch lidí při stejné příležitosti už nikdy v životě nepotkám, tak co si tím zamořovat šedé buňky :).

  6. První věc, co mě překvapila – nové působiště 😀 Gratuluju! Navíc věřím, že jsi zabrousila do zdrojových kódů a stránku si díky svým programátorským schopnostem přízpůsobila podle svého 😉
    Já a focení? To je dobrý vtip…není to tak dávno, co jsem se fotila strašně nerada. Pak jsem ale zjistila, že člověk nemá žándou památku, jak v té době vypadal anebo jsou archivované jen fotky, kde se sama sobě nelíbím. Toš jsem si řekla, že tomu půjdu naproti a začala jsem vytvářet situace, kdy se mi i do focení chtělo 😀
    A pak mi přibyl do života přítel se stejným komplexem jako já – buď paparazzi, ať ostatní nemají čas tě fotit :DD Je vtipné, jak se to obrátilo proti mě :DDD Takže teď si děláme srandu jeden z druhého a těch fotek, co z toho je :DDD Ale jsou to zážitky a krásné vzpomínky 😉
    Osobně jsem fanoušek posledních dvou fotek 😉 Přijdou mi nejlepší z celého photoshootu 😉 😀 A ta kaktusová – to je potěšení pro moji sukulentymilující duši 🙂

    1. No já mám pořád pocit, že programování není úplně něco, co bych uměla, ale už jsem slyšela z mnoha stran, že prý tak 85 % celkové práce je googlení a googlení 😀 Takže v tom případě ano, své znalosti jsem využila na maximum. Do kódu jsem vlastně šahala jen minimálně, i proto, že PHP vůbec neumím a bála jsem se, že něco nenávratně rozbiju. 🙂
      Ta hláška o tom, že máš být paparazzi, je boží, to někde použiju! 😀
      A díky moc za komentář 🙂 Kaktus je nejfotogeničtější člen rodiny. 😀

  7. Podle mě to jsou ale krásné fotky a upřímný smích či úsměv, což je dneska i docela rarita!
    Jinak to moc dobře znám, vždy jsem byla spíše stydlivější typ a focení pro mě bylo peklo. I dodnes raději stojím za objektivem, ale samozřejmě mám radost, když mám nějakou pěknou fotku sama sebe a tak to v posledních letech docela překonávám. Před přítelem se nestydím a to mi pomáhá, navíc přesně ví co kdy třeba říct, aby byl můj úsměv přirozený protože hrát to nejde.
    Lidé okolo mi vadí, ale v posledním roce to řeším méně a méně, respektive nevadí mi když se kouknou a dál si dělají své nebo jdou okolo, spíš mě vadí čumilové, co vyloženě stojí a zírají. To pak fotit nemůžeme a čekáme, protože by to na mě šlo vidět a hlavně mě zajímá, dneska snad už fotí skoro všude každý, proč se nad tím vůbec někdo ještě pozastavuje 😀

    1. Děkuji. Inu, já právě žádný jiný než upřímný úsměv neumím. 🙂 A když se neusmívám, tak mi to vůbec nesluší. Takže nic jiného než tohle asi nevyfotím. 🙂
      Jsem ráda, že postupně tvůj strach trochu opadá a držím palce, aby se to ještě zlepšilo! (Tobě, i mně. :-))

  8. Zprvu musím pochválit sérii fotek, moc se vyvedly! 🙂 Focení na veřejnosti, záleží, jak kde. Bydlím na vesnici a občas jsme tak se ségrou chodily fotit k lesu, to byla vždycky divná situace, když někdo prošel :D. Ale takhle ve městě už jsem si na to zvykla, s holkama chodívám často fotit na Špilberk v Brně nebo k Janáčkovému divadlu, v podstatě v centru, občas nám někdo ze srandy udělá obličej do záběru nebo se zvědavě otočí. Když jsem takhle s holkama, nevadí mi je fotit, spíš by mi asi trochu vadilo na veřejnosti pózovat :D. Jednou jsme takhle s kámoškou seděly v kavárně a zvenku fotil nějaký nadšený fotograf zřejmě kavarénskou atmosféru, jak ráda bych tu fotku viděla! Ale já teda moc fotogenická nejsem a raději většinu času trávím za objektivem.
    http://www.myslenkova-realita.blogspot.com

    1. Tak se ségrou jsme to měly úplně stejně, když jsme fotily někde venku na vsi a šli kolem lidi, bylo to takový děsně trapný. Ještě jak tě tam každý zná jménem (respektive znají ti důchodci jméno naší mamky a nám tedy říkali taky tak 😀 ) Díky za komentář!

  9. Já vzhledem k tomu, že se celkově nerada fotím, tak problém s focením na veřejnosti ani nemám, jelikož se tam stejně nefotím 😉 A když už se náhodou stane, že se přítel chce vyfotit, nebo já sama si chci vyfotit kávu s dortíkem v kavárně, tak si tu fotku prostě vyfotím a neřeším, jestli se na mě někdo dívá.. Přeci jen je to fotka pro mě na památku a ty lidi, co by se na mě divně dívali, už nikdy neuvidím 😉

  10. Tak tohle byl článek, který jsem si potřebovala přečíst. Na mnoha místech jsem se poznávala, i když tohle byl článek o tobě. Ale člověk má aspoň pocit, že tu hnedka vedle má spřízněnou duši, se kterou si o tom může povídat, protože tomu bude naprosto rozumět.
    Nu odpovím – ano. Mám kolikrát totožný problém. Chtěla bych si to vyfotit, ale lidi. A pak začne hlasitá hádka mých několik já uvnitř mě samotné. A co ti záleží na lidech? Vždyť už je s velkou pravděpodobností stejně nepotkáš. A i kdyby si o tobě mysleli, že jsi pošuk, tak co? To tě nějak ubyde, nebo co?
    Bázeň z lidí obecně je věc, kterou u sebe teď (rozuměj, už nějakou dobu) řeším. Proč člověku záleží na tom, co si o něm druzí myslí? Chce někam zapadnout. Chce, aby ho měli ostatní rádi, mysleli si o něm o nejlepší. Jenže pak zabrousím v mysli ke knize od C.S. Lewise, Rady zkušeného ďábla – dost dobrá knížka. A z ní vyplývá, že se člověk nesmí brát tak vážně, protože, když to dělá, vznikají z toho osobní maléry. Začne tíhnout k sebestřednosti, k pýše a nakonec se cítí často velmi úzkostlivě. A to zase vede k dalším negativním věcem a tak – v řeči věřících – jsi pro ďábla, který s tebou umí manipulovat, mnohem snadnější kořistí. Když si na tohle pokaždé vzpomenu, tak mi to pomáhá víc být sama sebou. A to je přeci daleko příjemnější, než se bát, co si ostatní pomyslí.
    Ale tohle je neustálý vnitřní boj, který se musí vyhrávat dennodenně.
    Nicméně se mi líbí, žes vůbec psala o tomhle tématu. Vypadá to jako obyčejná věc, ale ve skutečnosti je to fakt velký téma. A taky se mi líbí, žes zveřejnila tu kupu vlastních fotek. To nevypadá, že by ses bála 😉 A jsou fakt dobrý. A dokonce i ta, kde jsi otočená zády k objektivu. Za mě paráda! A to i ty ostatní fotky!
    P.S. Sluší ti to! A to i tenhle blog 🙂

    1. Jů, ahoj Mniško, děkuji za komentář <3
      Všechny ty (řečnické) otázky, které jsi položila, mě taky trápí. Vždyť přece na těch lidech vůbec nezáleží. Nikomu nic nedělám a nikoho tedy nemusím zajímat já - stejně nikoho nezajímám. 😀 A máš asi pravdu, je to psychologicky celé takové náročnější a samozřejmě to souvisí jak se společností (určitě se lidé takhle "zdrženlivě na veřejnosti" chovali i před sto i dvě stě lety), tak se sociálními sítěmi a tak vůbec...
      Bála jsem se hodně, ale byl tam se mnou Pavel, a tak nám svět mohl vlézt na záda. 😀 🙂

  11. Náhodou na té první fotce máš krásný fotogenický úsměv, který vypadá přirozeně a zářivě. To je moc hezká fotka. 🙂 Ale pak ty fotky s rukama nad hlavou mi třeba připomínají “mé fotografické trauma” s babičkou, která mě neustále na dovolené jako malou nutila zvedat na všech fotkách ruce, aby bylo vidět, jak si danou aktivitu užívám. Přišlo mi to hrozně trapné a nepřirozené a od té doby na zvednuté ruce pohlížím skepticky. 😀
    Focení na veřejnosti je dost specifické. Hodně lidí asi předpokládá, když vidí někoho se zrcadlovkou na veřejnosti, že je to profík, co fotí nějakou modelku, reklamu či kampaň. Málokoho napadne, že jsou to jen vlastní fotky do alba. Já se na veřejnosti nechala fotit jednou – to kvůli kamarádce fotografce, která za každou cenu chtěla vyfotit můj obličej (do nějaké soutěže) v křoví. 😀 Inu stalo se. 😀

    1. Moc děkuji, to je od tebe moc milé! 🙂 Ježiš, babička zní jako úžasná paní. 😀 Ale chápu to, můj děda nás zase fotil pořád při všech činnostech a pak ty fotky s otevřenou pusou a vykuleným břichem a kdo ví čím prezentoval ostatním. 😀 Já bych se někdy taky chtěla nechat od někoho “profesionálně” vyfotit, můj přítel je sice hodný a ochotný, ale půlka fotek je nepoužitelná. 😀 I když, asi bych chtěla jít spíš do lesa než být někde moc na očích.

  12. Co focení na veřejnosti, ale zkoušelas někdy fotit na veřejnosti panenky? Snažím se vždycky dostat do co nejhlubšího lesa, ale tam je zas hrozná tma. 😀 A takové celkem spontánní fotky jsou fajn, viděla jsem i jak si lidi fotili vysloveně nějaké fotky na profi profil, třeba že někde vylezla načančaná holka v oblečení, ve kterém by asi normálně nešla ven, třeba ve večerní róbě a nechala se fotit. 🙂 Mně se líbí ta 8. fotka odshora.

    1. To je fakt, to se mi párkrát stalo s knížkama. Jak je dobré mít zahradu v takových okamžicích 😀 Jinak ti lidé v různých róbách nebo třeba nazí, to je fakt něco, co docela obdivuji. Ale možná jsem úplně stejně nervózní jako bych byla já, jen to překonají. 😀 🙂

      1. Zahrada by se hodila! Občas fotím na terase, ale je dost nudná. 🙂
        Někdo to překoná, protože to je součást jeho práce… bejt influencer možná zní divně, ale asi to bude beztak náročný. Nedávno jsem viděla u hřiště pani fotit háčkovaný hračky na pařezu, tak jsem si říkala: uf, nejsem jediná v celém Lucembursku…

        1. Rozhodně nepochybuji o tom, že být influencer chce hodně velkou dávku sebevědomí, mimo jiné. Taky kreativity a tak. Teda, samozřejmě se najdou různorodí influenceři a ne každý je mi sympatický, ale znám i spoustu takových, kteří jsou fakt obdivuhodní.

  13. To znám, když jsem jdu fotit sama, tak se nedokážu uvolnit a nevšímat si lidí, kteří se ohlížejí – i když ty lidi už nikdy v životě nepotkám a je mi jedno, co si myslí. Když jdu s kamarády nebo rodinou, tak je to jednodušší. Možná to potřebuje čas, čím víc člověk něco dělá, tím jistější si je.

  14. Ježiš jakej já s tímhle mám problém!:D Neumím se tvářit, neumím si stoupnout a tiše obdivuju lidi, kteří jdou, cvaknou tři fotky a můžou použít dvě 😀 Naopak tvoje fotky mi přijdou super, přirozené a jde z nich radost 🙂 Asi to chce prostě fotit a fotit a lidí si nevšímat. Snad to postupem času přijde:)

  15. Já osobně třeba hodně vnímám rozdíl v tom, jestli fotím s telefonem, nebo s foťákem. S telefonem si připadám jako nízký šmírák a fotím na něj snad jen svého malého a psa. Naopak s foťákem v ruce jsem někdo jiný a jdu klidně i do situací, které by mi jinak byly nepříjemné (např. fotit na vánočních trzích).
    Jinak modelka má být hlavně uvolněná a sama sebou. Za celou dobu, co fotím, jsem poznala jediného opravdu nefotogenického člověka, a to je můj bratr. Nedokáže se uvolnit, prostě je celou dobu v křeči.

  16. Mám to půl napůl. Focení mi až tak nevadí, ale když mám točit video, zjistila jsem zajímavý fenomén – lidem je úplně jedno, co děláš. (I když pravda, dneska, když jsem fotila nějaké jógové pozice venku v lese, sem tam se pár lidí ohlédlo. 😀 ). Ale když tančím na veřejnosti, většinou lidé prostě přejdou. Je jim to tak nějak jedno. Jen pár se zastaví. Ale zjistila jsem, že když točím někde venku video a ještě do něj mám mluvit – mám s tím větší problém. 😀 To už raději čekám na chvíli, kdy nikdo nejde.

    Mimochodem krásné fotky. 🙂 Moc ti to sluší!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *