Všude spolu, doma nejlépe – Všude dobře, spolu nejlépe

Možná si někteří z vás matně vzpomínají na článek o tom, co je pro mě domov a kde to vlastně je. I když jsem tehdy měla spoustu věcí docela srovnaných a ujasněných, myslím, že se můj pohled trochu změnil. Rozhodně mám pořád problém s definicí a s tím, když říkám “jsem doma” – i když teď už to má trochu jiné významy. Dnes bych s vámi ráda sdílela fotky a zážitky z posledních týdnů – jak jsem jela na konci semestru do Česka a pak s Modrým do Rakouska. Jak jsem zase narazila na problematiku slova “domov”. A jak zmatená jsem ze všeho a přitom se vším tak nějak smířená a vyrovnaná. 

Tento článek obsahuje hodně fotek. Sáhla jsem do archivu tam, kde jsem se naposledy zastavila – a tak tu uvidíte i červnový výlet za (konečně otevřené) hranice, setkávání a prokrastinování/studování, druhý výlet do Čech, dovolenou v Rakousku a nějaká ta selfíčka. Bertíka (pes), Arnošta (house), rodinu, přátele, jídlo, přírodu.

Začnu možná trochu netradičně. Modrý nám konečně zprovoznil vlastní server. Moc tomu sice nerozumím, ale s funkcí jsem naprosto spokojená. A taky mi vždycky dělá radost sledovat Modrého, když je nadšený.

V červnu jsem se ještě hodně setkávala se spolužačkami ze čtvrtého semestru, Valerií a Lenou. Bylo to skvělé, objevovaly jsme Lipsko, řešily všechno možné, Lena dokonce s přítelem přijela do Wurzenu a dali jsme si u nás doma snídani (i s Modrým). Jen škoda, že tu příští rok už nebudou, čekají je dva semestry v Praze. 

Ale jinak mou všednodennost v červnu a červenci naplňovalo všechno možné – procházky, učení, vaření, BoJack Horseman a sem tam i nějaké čtení. Dřív jsem si myslela, že je obdivuhodné, když se neučíte a pak dostanete dobrou známku. Ale víte co? Je to blbost. Ten pocit, že jsem se dobře připravila a nakonec jsem dostala ten nejlepší možný výsledek a navíc jsem se během zkoušky nemusela stresovat, asi nic nepřekoná. A proč bych se měla stydět za to, že se ráda učím? Samozřejmě ne všechno a ne vždycky, ale když jde o něco, co miluji a co mě naplňuje a zajímá, klidně ráda přiznám, že jsem prostě seděla doma a učila se. Protože to bylo něco, co jsem chtěla dělat a co mi dávalo smysl. Ale mám pocit, že tady na Uni nemusím nikomu nic dokazovat – učit se je v pohodě, nejste divní, když svůj volný čas věnujete oboru, pro který jste se rozhodli.
Prostě jdete jednoho dne kolem a zjistíte, že kus světa zmizel.
Wurzen, procházka
Procházka za městem
Tohle jsem posílala Modrému z domova, když jsem na začátku měsíce měla impuls “musím cvičit”. Takové před a po. 😀
Univerzitní Bibliotheca Albertina v celé své kráse.
Zase za městem.
Neděle ve Wurzenu (jinými slovy: nikde nikdo, všechno zavřené).
Z období #BlackLivesMatter
Následují nějaké fotky z domova, konec června.
Taky bych chtěla mít takovou radost prostě z toho, že můžu skákat v louži.

Spícího Bertíčka jsem fotila velice často. Když on je tak úžasnej (jasně, taky pěknej šikanátor, ale hlavně ňu).

Alžbětin poslední den ve škole, šla jsem s ní pro vysvědčení. Možná si ji idealizuji, ale přijde mi tak děsně šikovná. Jen škoda, že nerada čte. 😀
“Venkovní prostor je monitorován!!!!!”
Hörspielfestival, na který mě pozvala Kathi. Zase se ukázalo, jak je svět malý (a krásný).
Zkouška z modulu Grundlagen der Komparatistik (základy komparatistiky) byla mou poslední a zároveň svým způsobem tou nejtěžší. Ale především jsem se díky společné přípravě seznámila s Eliškou, Paulinou, Claudií a Richardem a strávila s nimi hodiny a hodiny.
Fotky focené dřív, než mě napadlo umýt zrcadlo.
Jedna perfektní louže.
Letos na kole moc nejezdím, protože je pro mě trochu jednodušší docházet pěšky a nemuset se starat, jestli to kolo je tam, kde jsem ho nechala, případně se k němu vracet. Ale občas se jen tak jedu projet do lesa. Hlavně za horkých červencových dní jsem to dělala vždycky brzy ráno, když ještě všechno (včetně hmyzu) spalo.
Tahle forma street art se mi líbí, možná to tu uvidíte víckrát.
Beethovenstraße
Jedním z témat literárněvědného srovnávání byly také epochy a jejich vlastnosti. Díky tomu jsem se dostala třeba k nádherné básni Percy Byshe Shelleyho – Ode To The West Wind.
Abyste si nemysleli nic špatného: takhle srovnané jsem to měla až těsně před zkouškou. 😀
Setkání s Annou a Sašou v Café Bubu. Je to vtipné, že své spolužačky poznávám až po celém semestru.
Ne, fakt nemám šanci zhubnout, když existují vafle.
Tradiční návštěva u děda a babičky hned po příjezdu do Čech. Těch pár dní uteče vždycky tak rychle, že se raději snažím vidět všechny blízké co nejdřív po příjezdu, i když je to pak celkem náročné.
A tohle už je u druhých prarodičů.
Dovolte mi představit vám Arnošta – house, které si pořídila moje sestra, kdo ví proč. Jeho budoucnost je nejistá (měl skončit v listopadu na pekáči, ale je dost roztomilý, takže možná spíš skončí na gauči). Bertík je z něj na větvi, úplně ožil. Pořád ho olizuje. Tedy, olizoval, protože teď už Arnošt celkem štípe.
Prázdný Veleslavín.
Skvělá kolaudační párty u Ingy. Zase jsem poznala nové milé tváře, viděla ty staré a navíc jsem ochutnala hummus.
V únoru jsem dostala poukázky do knihkupectví s platností do konce července. Nakonec se mi podařilo se do Neoluxoru dostat včas (jo a taky najít ty poukázky), ale nechtěla jsem si kupovat žádnou beletrii, protože teď na to stejně nemám čas a náladu a kdyby, doma mám opravdu plno knih, kterým bych ráda konečně dala přednost. Tak jsem si řekla, že pořídit si učebnici nemusí být na škodu. Samotné duolingo mi nestačilo ani u italštiny. A i když možná tuhle učebnici ještě pár let neotevřu, je to dobrá investice.

Taky jsem se setkala s Terkou a byl to opět takový pozitivní a inspirativní večer plný smíchu, myšlenek, pocitů a vzpomínání a plánování. A pak jsme si řekly, že by bylo fajn mít nějakou společnou fotku, která není z roku 2012. 😀
Taky jsme si s Bety a Andul udělaly sesterský den a zašly si na oběd.
Jediná škoda je, že zatímco ty dvě jsou fotogenické, já na všech fotkách vypadám jak…no, jako já. 😀
A na závěr svého pobytu v ČR jsem strávila moc hezký čas v Praze s Maruškou. Prošly jsme se, zjistily, že naši boyfriendi mají stejný vkus na telefony pro své přítelkyně, byly jsme v letním kině na filmu Kapitän a taky jsem dostala pozvánku na svatbu a seznámila jsem se s kocourem Havelockem.

Máme to i s nějakou usměvavou slečnou v pozadí. 😀
Následují fotky z dovolené v Salzburgu. Je jich hodně a jsou z nějakého důvodu popleteně seřazené. Ale stejně na tom tolik nezáleží. Byli jsme v zoologické zahradě, v Haus der Natur, v katakombách, u zámku Mirabelle, vylezli jsme (pěšky, i když byly i jiné možnosti) na horu Gaisberg (1280 metrů) a k pevnosti Hohensalzburg. Taky jsme si udělali výlet k Wallersee, kde jsme pak tři hodiny čekali na zpáteční vlak. Nesmím zapomenout na Mozartův rodný dům, každovečerní špacíry podél řeky Salzach a zámeckou zahradu zámku Hellbrunn. Bylo to samozřejmě krásné a docela pomohlo, že jsem celý týden před dovolenou strávila v Čechách, takže jsme se na sebe s Modrým těšili a užívali jsme si pak, že jsme spolu. Navíc jsme na takovéhle dovolené byli naposledy v roce 2017 na Moravě, později už jsme jezdili jen na víkendové výlety. Jediný problém byl, že jsme vychytali snad ta největší letošní vedra a neměli jsme pokoj s klimatizací (hehe, to bychom se asi nedoplatili). A taky snídaně byli kvůli koroně takové hloupé. A navíc jsme se stali oběťmi brutálních komářích útoků (možná jsem na to trochu přecitlivělá, ale loni ani letos mě až do tohoto okamžiku žádný neštípl, protože tady, kde žijeme, prostě nějak nejsou). Taky jsem si během těch šesti dnů uvědomila spoustu věcí (klasika): tak třeba že sice ráda chodím na výlety a fotím, ale nejsem žádný zapálený turista či horolezec. Moc jsem chtěla vylézt aspoň na jednu “Alpu”, ale zároveň jsem při cestě z vrcholu dolů cítila, že mi to možná nepřináší to, co všem ostatním. Pocit, že jsem něco zvládla, to ano. Ale ne pocit, že jsem lepší člověk nebo někdo, kým chci být. A obecně jsem se na konci dovolené těšila, že budu doma, můj den bude mít řád a já budu mít trochu klid. Na dovolených je prostě asi nejhezčí vracet se pak domů. (A když říkám domů, myslím do našeho bytu ve Wurzenu. Ačkoliv doma v Česku je pořád doma, je to jiné. Tam jsem dítě. Tady jsem dospělá, svá a navíc s Modrým.)
Jeli jsme vlakem, s přestupem v Mnichově.
Jen škoda, že jsme na vrchol hory dorazili někdy kolem poledne a viditelnost byla takřka nulová.

Co říct závěrem? Inu, asi se postupně odnaučuji dělat závěry. Vždyť život plyne, nikde to není úplný začátek a úplný konec. I když, je fakt, že dneska mám víc než kdy jindy pocit, že mé dětství je nenávratně pryč. Blog.cz je zrušen, server nedostupný. Na jednu stranu je mi líto, že se ztratilo tolik střípků mé minulosti, mé osobnosti, na druhou je to možná lepší. Někdy si říkám, že můj blogerský věk pomalu končí a že bych tento blog mohla třeba znepřístupnit veřejnosti. Ale pak mám zase stavy (třeba jako když prokrastinuji), kdy si říkám, že jsem zdaleka neskončila, že chci psát o všem, tak často jako dřív, tak energicky jako kdysi. Že chci napsat i nějaké užitečné články o tom, jak se třeba dostat do Německa nebo jak se nesnažit nabýt sebevědomí nebo co se děje v Polsku nebo tak nějak. Jenže vždycky zůstane jen u těch konceptů v hlavě, protože to nemám vůbec ujasněné. Měla bych na to čas a energii? Neměla bych založit nějaký nový web, nepopsaný list? Nemám se osvobodit od adresy “vysvobozena”? A v jakém jazyce bych měla psát? Víc otázek než odpovědí.
Ale nebojte, tyhle otázky nejsou určeny vám (i když názor uvítám). Od vás bych ráda věděla, jestli jste letos někam vyrazili, nebo rjste raději zůstali doma a vyhnuli se cestování s rouškou a neustálému desinfikování rukou. Jak se cítíte, když si uvědomíte, že vás nebaví nějaký mainstream a že vlastně jste celkem obyčejní, normální a přesto spokojení? Co máte potřebu ve svém životě změnit? A co jste naopak nikdy změnit nechtěli a nepochybovali jste o tom? Jak intenzivně se dokážete věnovat něčemu, co vás nenaplňuje? Máte rádi kapybary? 
Mějte se krásně, neutopte se ve vlastním potu a nebojte se plavat, ať už po proudu nebo proti němu, je to vaše věc.
Vlasta

15 thoughts on “Všude spolu, doma nejlépe – Všude dobře, spolu nejlépe

  1. Obyčejná možná, ale normální? Já? :-DOd jednoho památného podvečera, kdy mi na čaji s kamarádkou došlo, že je úplně v pořádku žít si ve svých stereotypních kolejích, když mě to těší, se cítím naprosto v pohodě 🙂 Přemítám, jestli jsem si zvolila správný pracovní obor (introvert a práce s lidmi…) a co by se s tím dalo podniknout, ale jinak jsem se svou existencí spokojená.

  2. Oslovila mě ta otázka s obyčejností. A to je vlastně to, na co se sama sebe už nějaký ten pátek ptám. Zda je jsem v pohodě s tím, nemít výjimečný koníček, nemít často názor a nebýt tak jakoby \”vyhraněná\”. Odpověď jsem nenalezla..Děkuju za článek, dneska asi nemám rozepisovací, ale početla jsem si s chutí 🙂

  3. Mám moc ráda tvé články, i když obvykle nekomentuji. Dneska mi to ale nedalo. Taky mám dvě \”doma\”, v Brně, které vnímám celé jako jeden domov, a aktuálně na bytě v Praze, kde žiji. Třetí \”doma\” jsem nechala v Lucembursku, kde jsem před lety trávila část studií a pořád si pohrávám s myšlenkou se tam vrátit. Myslím, že u lidí, co žijí dál od rodiny, je to celkem běžné, a už dávno jsem se naučila k prohlášení \”Jsem doma\” dodávat dovětek kde přesně. 😀

  4. To je šílený, jak ten čas letí. Pamatuju si, jak jsi psala, že se narodila Betynka… Přeji krásný pohodový zbytek léta :).

  5. Zaujala mě tvá definice domova, nebo spíš pátrání po tom, co je pro tebe domov. Asi to má každý nastavený jinak. Werich, mám dojem, říkal, že domov je tam, kde si pověsíš klobouk. Teda platilo pro chlápky, pro ženské nevím – tam, kde si zuješ lodičky? Dnes je běžné stěhovat se, žít jinde, vdávat se jinam, s vidinou, všude dobře, tak co doma. Nevím, jestli to dobré je. Volby jsou složitější, protože svět začíná být propletenější. Ale pořád myslím platí, aspoň pro lidi, kteří vyrůstali v jedné krajině, že spojované radosti a starosti dodávají nějaké jistoty. Humor, který spojuje lidi u nás, už nenalezne pochopení v jiné zemi. A naopak, tam, kde se budou ostatní něčemu smát, ty si můžeš připadat vykořeněná, protože nepochopíš podstatu vtipu. A buď se jen uměle usmíváš, nebo se neusmíváš vůbec. Kde bude tvoje skutečné doma, si časem rozhodneš sama.Taky mě zaujala ta poznámka, že se nemusíš učit, abys dostala dobré známky. To jako známkují za pouhou účast? O stavu dnešního vysokoškolství už jsem slyšela leccos, ale osobně jsem tím neprošla, ani v mé době, ani dnes, takže nevím, co to opravdu obnáší. Ale vystihlas podstatu problému tím, že máš daleko větší radost z ocenění za něco, čemu jsi věnovala určité úsilí. Dostat něco zadarmo většinou devalvuje.Taky jsem si všimla, jak neuvěřitelně vyrostla Bětuška. Na malých dětech je nejvíc vidět, jak ten čas letí… a je ti moc podobná. Mimochodem, nezhublas? připadáš mi výrazně štíhlejší, už ta fotka na fejsbuku, jak jsi ve výskoku v té krajině. Sluší ti to v každém případě.

  6. Kde najít domov? Těžká otázka. Werich by řekl, tam, kde pověsí svůj klobouk. Jak je to u žen, nevím – tam, kde sundá svý lodičky? Ale asi bys měla žít tam, kde se budeš cítit doma. V současné době to je složitější, svět je propletenější, lidi se stěhujou do ciziny, kde se cítí jako doma (i když, opravdu se tak cítí? může být i nemusí). Jedno je fakt, tam, kde jsi vyrůstala, měla své kamarády, máš prostě nějaké kořeny. Společné zážitky, historii, minulost, současnost a možná budoucnost. S touto zemí by tě spojovaly společné trable, společné starosti, ale i radosti nebo smysl pro humor. Tohle je vůbec specifikum, které by se mohlo vzít do úvahy. Smysl pro humor, ten šibeniční, nebo švejkovský, je asi povědomý především nám, nevím, jestli by jej stejně pochopili tví kamarádi v zahranieíč (konkrétně hlášky z divadelních scén Járy Cimrmana ocení nejspíš jen českej človíček, protože jsou v nich kolikrát narážky na odkazy, které se týkají jenom nás). Ale to jsem se rozpovídala, chtěla jsem jen říct, že můžou nastat situace, kdy budeš v té cizí zemi, pokud bys tam žila, občas vykolejená a mimo dění. Ale to jsem jen tak zauvažovala, neber to jako jedinou pravdu, spíš jako úhel náhledu.Taky jsem si všimla, v těch fotkách, jak neuvěřitelně vyrostla Bětuška, připadá mi to jako pár let, kdy jsi psala o jejím narození. A ona už je školačka a malá slečna.Taky mě zaujala ta zmínka, že dostáváš dobré známky za nic. To jako za účast? Nebo jsou zkoušky tak lehké, že se ani nemusíš namáhat? Neznám současný vysokoškolský systém, proto se ptám. Ale každopádně jsi odhalila jednu velkou pravdu, když jsi napsala, že největší radost máš z ocenění za něco, čemu jsi předtím věnovala hodně úsilí. Z toho pak můžeš mít oprávněnou radost.

  7. Tak jsem myslela, že se mi nenačetl ani jeden z komentářů a hele, ony se načetly oba dva. 🙂 Ale k tvým posledním otázkám – možná jsi měla na mysli i domov blogerský. O jeden jsi přišla, i když ses z něj odstěhovala už před časem, na druhém pracuješ. Víš, zakládat pořád nové stránky pod novým jménem asi nepomůže. Pořád jsi to ty. Leda by sis založila blog pod tvým jediným a skutečným jménem, ale mám pocit, že zrovna tady, kde jsi, je tvoje pravé místo. – Hlavní otázka je, o čem psát. Jestli se ti bude chtít psát. A jaká témata zvolíš. Myslím, že tvé úvahové články spojené s praktickým životem ti sedí nejvíc. Na politickou notu máš založený fejs. Ale pokud se chceš vyjádřit k součsným událostem, můžeš i tady. Pořád je to tvůj blog a jediné, s čím se potkáš, budou buď souhlasné nebo nesouhlasné názory. První potěší, druhé se dají snést, pokud budou vedeny ve slušném duchu. A jestli bude někdo megaútočný, tak ho pošli do dža. (Jaká místa tím myslím, jsi určitě pochopila 😀 )

  8. Pro mě je doma prostě… Doma. Doma u přítele, doma v Praze, tam, kde se cítím dobře a bezpečně. Trochu doma je i u rodičů, ale to spíš jen když tam jsem. Proměnilo se to, když jsem začala v Praze platit nájem a dostala jmenovku na dveře. A přestala jezdit k našim každý víkend. Asi se mi mnohem složitěji definuje dospělost…Letos jsme vyrazili zatím jen do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu, což stálo i za to desinfikovaní rukou a filmy v rouškách. Alespoň jsme byli ti zodpovědnější, v tomto ohledu. Bylo to super, sice vedro, ale chodili jsme do bazénu, na zmrzlinu, váleli jsme se v čajovně a viděli jsme skoro 30 filmů! A Buster Keaton je láska. Jinak se nikam nechystáme… Teda, na stole je pořád výlet do Krušných hor a do Polska (anebo jiného blízkého zahraničí), ale jestli to dopadne, tak nejdřív v září. Ale to nevadí, tohle léto je docela fajn, začala jsem víc sportovat a vůbec.Myslím, že mě nebaví dost mainstreamu. Hodně z toho je hudba a něco móda. Já nevím, vždycky si představuju, jaké by to bylo, kdybych byla taková a maková a nakonec si uvědomím, že jsem prostě pořád stejná. Nic neumím pořádně a je mi z toho trochu smutno, na druhou stranu je ale asi větší life goal (aspoň pro mě) být spokojená než neobyčejná. Tak se snažím.Co bych chtěla změnit? Ráda bych byla méně líná. Pracovitější. Víc easy-going. Možná ambicióznější anebo aspoň asertivnější. Jsou to spíš pozvolné procesy… Ale vcelku bych ve svém životě neměnila, je to prostě takový, jaký to je. Co se věcí, které bych neměnila… Ani nevím, jestli nějaká taková, o které bych ani nepochybovala, někdy byla. No… Ne, nenapadá mě jediná. Ale to je v pořádku, protože neustálé přemýšlení a pochybování mě formuje, posunuje a ve finále mi ukazuje, že je dobře tak, jak je. A že má smysl na sobě pracovat, samozřejmě 🙂 Jinak jsem taková dost… Snadno vzplanu, snadno ztratím zájem. Mám taková období. Teď mě na filmovce chytil Buster Keaton, tak jsem přečetla jeho autobiografii a chystám se na filmy, které ještě neznám. Za chvíli to zas přejde a pohltí mě něco jiného. Ale bohužel u ničeho příliš dlouho nevydržím, leda bych si vytvořila návyk. O což se teda teď snažím, ale pst! A kapybary… Jo, jsou roztomilé. Ale top jsou stále člunozobci. A tuleni. Lenochodi. Štěňata… A kachny :DMěj se fajn, ráda čtu tvoje články 🙂

  9. Takže, tohle je zas takový ten článek, který nelze komentovat jinak, než že si ho otevřu ještě jednou ve vedlejším okně, protože jinak bych zapomněla, k čemu se vlastně všemu chci vyjádřit.Asi to říkají všichni, ale z Bětušky je fakt moc pěkná slečna. A má krásný vlasy. (To ty taky ale.):D Celkem ti závidím, že ti sedí to černomodré květované triko, co jsem ti psala, že jsem si ho čirou náhodou koupila taky. Bylo to v době, kdy se ještě nesmělo do kabinek, a bohužel jsem ho musela tak jako všelijak modifikovat, abych ho mohla nosit.Komparatistika je taky jedna z věcí, co se mi vždycky zdálo jako něco, co by mě mohlo zajímat. No, tak třeba v příštím životě.Všechny ty limonády z kaváren vypadají super, vlastně si mnohem radši dávám limonádu než kafe, protože je mnohem menší pravděpodobnost, že mi z domácí limonády bude blbě.Ocenila jsem ty LGBTQIA+ plakáty, a taky ty pěkné zvýrazňovače.Na BoJacka jsem téměř úplně zapomněla, poslední dobou vůbec nemám náladu koukat na jakékoliv seriály. Jsem hrozná, u ničeho nevydržím. Netflix je pro mě, zdá se, úplně zbytečný výdaj.Ta bubble vafle vypadá skvěle, ale nikdy bych si nejspíš nic takového nedala v terénu, protože bych to na sebe určitě vyklopila a celá se tím popatlala.Co tě znám, fascinují mě fotky toho pejska tvojí babičky, co má jedno oko černé a druhé světle modré. Je to úžasnej pejsek a úplně bych ho dala na takový ty portréty starých šlechticů. A tvoje sestra si pořídila house?! 😀 To je božííííObčerstvení na kolaudačce vypadá, jako že bych se z něj najedla i já, což se moc často nevidí. Hummus je jedna z mála stálých a spolehlivých složek mého jídelníčku.Švédština je fajn, podobnou učebnici jsem kdysi měla na norštinu.Kocour Havelock vypadá velice přátelsky, to naše holky automaticky před jakoukoliv návštěvou berou nohy na ramena a pak se mnou den nemluví. (Ale to nevadí, stejně to jsou zlatíčka.)Co se blogů týče, chápu tvé rozpory. Já ten starý blog (Kosatec) definitivně uzavřela a vyházela z něj i ty lidi, které jsem tam měla povolené na pozvánku, protože nechápu, že byly doby, kdy jsem o sobě na internet psala tolik věcí, zároveň ale vím, že jsem to tenkrát ze všelijakých důvodů potřebovala. Takže mám ohledně tohoto tématu také jisté vnitřní rozpory. Potřebu založit si nový blog chápu, i když já ji momentálně nemám (možná proto, že se o mně už skoro ani nedá říct, že píšu blog).K otázce normálnosti jsem před rokem našla na instagramu takovou řečnickou otázku, která mi celkem otevřela oči svou nezodpověditelností – \”Would I rather be unconventionally pretty, or proudly plain?\” A samozřejmě se to dá aplikovat na cokoliv jiného než na 'pretty'.

  10. Tyjo, fotek opravdu hodně ! 😀 Ale super, já si ráda prohlížím, co ostatní dělají. A je vidět, že ty si užíváš.. :))(mimochodem, není možné, že jsi někdy dřív měla blog o hubnutí? :D)

  11. Dnes to zkusím krátce. Ta fotka s louží je úplně dokonalá <3. Lidi už to tu psali přede mnou, ale Bětuška je Ti vážně hrozně podobná :D. Nejvíc mi z celého Tvého článku utkvěla myšlenka: "A když říkám domů, myslím do našeho bytu ve Wurzenu. Ačkoliv doma v Česku je pořád doma, je to jiné. Tam jsem dítě. Tady jsem dospělá, svá a navíc s Modrým." Téměř dokonale to vystihuje momentální pocity.

  12. Nemohu říct, že se ráda učím, ale rozhodně se ráda vzdělávám, získávám vědomosti a poznávám nové věci. Díky univerzitě je to mnohem snažší, což je opravdu super.S domovem a hledáním, kde vlastně máme svůj domov to vnímám dost podobně. Také se o toto slovo zarážím, když na to přijde řeč. A opravdu nevím. Říkám, že jdu domů k rodičů do Chrudimi, říkám, že jdu domů v Praze. Když jsem bydlela v Anglii, taky jsem chodila domů a opravdu jsem to tak na dobu určitou cítila. Ale zároveň to nebylo ono, ten stoprocentní pocit zázemí, protože člověk ví, že jednou bude muset zase odejít. A dokonce ani nevím, kde bude bydlet dál. Což je samozřejmě docela osvobozující pocit, ale člověk by rád ten stabilní bod.

  13. Ty jo, já měla za to, že jsem už tenhle článek komentovala! Spousta krásný fotek a zážitků! Já za tohole léto moc zajímavých zážitků nemám, nakonec jsme nikam nejeli, ani v ČR, nějak jsme nebyli schopní nic vymyslet a zorganizovat, do toho se stěhovali moji rodiče a nechtěli jsme jim nechávat Froda na dlouho, abychom je nezatěžovali… Ale nevadí, snad už příští léto bude lepší příležitost k cestování. Moc by mě mrzelo, kdybys svůj blog skryla veřejnosti, moc ráda se sem vracím. Na svůj blog taky nepíšu tak často, jak bych chtěla a díte už dávno nejsem, ale stejně se k němu ráda vracím… Myslím, že už je to síla zvyku, člověku se to dostane pod kůži a prostě mu to po nějaké době vždy začně chybět. V životě jsem chtěla měnit spoustu věcí, nejvíc asi svůj vzhled, ale i svou povahu. Ale postupně se učím být sama se sebou víc smířená…je to asi celoživotní proces. Kapybary jsou super! V jedné Durrelově knížce je zmínka, že v jižní Americe jim říkají \”pimplačuně\”. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *