Jak jsme spočítali nekonečno

Někdy si říkám, že tu dospělost vůbec nezvládám. Dospělí a samostatní lidé by přece měli být zodpovědní, třeba pokud jde o plánování. Ačkoliv jsem si vždycky myslela, že umět si zorganizovat a naplánovat čas je má silná stránka, poslední dobou (řekněme několik měsíců, možná už skoro rok) v tom plavu. Problém není v tom, splnit plán, problém je vůbec si nějaký vytvořit. A tak dny míjejí a já se vezu po proudu toho podivného, stojatého a přesto nenávratně odtékajícího času. (Dnešní článek je spíše fotočlánek.)

Znáte takové ty tipy, jak si zvýšit sebevědomí, jak se mít rád a nechtít se každý den propadnout do země? Tak přesně to jsem se jednou v zoufalosti rozhodla zkusit. Dobře, nebyla jsem to já, ale Modrý, kdo mě k tomu dokopal a dohlížel na to, abych nebyla přehnaně kritická naprosto ke všemu, co dělám. Jednou z (mála) položek na tomto seznamu se stala věta: “Umím dobře vařit.” A i když tomu nikdo kromě mě a Modrého asi moc nevěří (z nějakého důvodu se mi vždycky ostatní smáli, když jsem naznačila, že mám v plánu pustit se do vaření), poslední tři měsíce (v izolaci) jsou toho asi celkem důkazem.
Možná se to trochu zvrtlo – vařila jsem až moc. Moc jsme jedli. Někdy zdravě, jindy dost zmlsaně. Užívali jsme si to. Polévky, omáčky, pečení, maso. Palačinky. Koláče. Saláty. Slané mlsky. Sladké dobroty. Zkoušela jsem nové věci. Nové suroviny, nové recepty. Naučila jsem se být rychlá, trpělivá, úsporná, pohotová, všechno možné. Kuchyň se stala mým útočištěm – když jsem chtěla být sama, když jsem si chtěla odpočinout od školy. Zároveň jsme tu s Modrým nakrájeli spoustu zeleniny, nastrouhali hodně sýra a přitom povídali, občas sledovali západ slunce a občas déšť.
Sice jsme po těch třech měsících nic neshodili (pamatujete, jak na začátku karantény všichni říkali, že teď konečně bude čas zhubnout? Haha, nějak to nevyšlo…), ale zase jsme si to celkem užili. A těch nachozených kilometrů máme taky dohromady asi dvě stě, i když jen po bezprostředním okolí.
 Spousta salátu, trocha guláše.
 Můj první cheesecake (kdybych věděla, že je to tak jednoduché, zkusila jsem to už dávno) a opravdu hoodně čokoládový kousek ve Starbucks (kde jsem se ocitla s kamarádkou, protože nikde jinde se nedalo sednout).
 Koláč z tvarohu, mascarpone a kakaa. Fakt, pomalu nic jiného tam nebylo a chutnal skvěle. V pozadí jeden skvělý profesor a předmět, který mám taky ráda.
 Pudinkové řezy se zakysanou smetanou. Ať žijí babiččiny recepty.
 Vyrobila jsem poprvé listové těsto. Sice z toho byl bordel, ale jinak chutnalo skvěle. Od té doby jsme tedy žádné znovu nepekli ani nekupovali, ale příště ho nejspíš zase udělám sama. Jinak v těch muffinech je prostě šunka a trocha sýra.
 Nerada obaluju řízky – jednak je to pracné, jednak jsou to takové zbytečné kalorie navíc. Ale Modrý to má rád. Takže jednou za čas se snažím mu udělat radost. Zvlášť když se nabídne, že mezitím oloupe brambory.
 Tohle byl snad největší hokus pokus ever. Zase tvaroh, trocha jogurtu, zbytek oříšků, kakaové těsto. Už ani nevím, jak mě to probůh napadlo, ale bylo to mňamózní.
 Ještě jednou ten jahodový… Vzhledem k tomu, že byl záhy pryč, jsem ráda, že jsem ho vyfotila víckrát. 😀

Občas na nás padne splín a to si pak musíme trošku zlepšit náladu. Tyhle sendviče vznikly, když jsme se vrátili z procházky a chystali se svalit se na gauč.

Takhle nějak jsme s dvoudenním zpožděním oslavili naše čtyřleté výročí. Knedlíčkovou polévkou a palačinkami se spoustou ovoce.
Během izolace jsem zjistila, že mi vlastně nevadí nejezdit každý týden na výlet a každý rok na tři týdny do divočiny nebo k moři nebo do hor nebo já nevím kam. Že sice cestuji ráda, ale taky ráda dělám jiné věci, a že to, jestli sedím doma nebo někde na konci světa, je vlastně celkem jedno a nic to nevypovídá o mé hodnotě. Jen doufám, že mi tenhle přístup vydrží, až za pár týdnů začnou všichni na Instagramu sdílet své zážitky z cest. Vždycky jsem se při tom cítila strašně méněcenně – tak snad už jsem letos konečně dospěla do stavu, kdy si dokážu říct: “Nemusím to dělat jen proto, abych měla na čem sbírat lajky na sociálních sítích.” Za tyhle tři měsíce jsme s Modrým hodně chodili do lesa (takový osmikilometrový okruh) u nás ve Wurzenu. Bylo to nové objevování, protože jsme tu jaro ještě nikdy nezažili. A když měl pak Modrý osmého května volno, rozhodli jsme se spojit návštěvu knihovny (kam jsem musela kvůli přípravě na referát) s procházkou kolem Cosprudener See v Lipsku. Byl to opravdický výlet, na kterém jsme zapomněli dost pít, došli jsme na konec světa a krmili jsme kachny v jezeře. Bylo to krásné, příjemné – ale zároveň vyčerpávající a dostačující.
 Šli jsme takovou čtvrtí plnou stromů a nových domů a starých vil (vypadaly jako zámky, s věžemi a tak!) a bylo to hezký a říkali jsme si, že tady by bylo hezké bydlet, jezero za domem, stromy před domem.
Taková neposedná lavička. 🙂
Najdi kočku.
 Několikrát mi Modrý utrhl šeřík, i když nerad trhá kytky a keře. A stínofotka je z výročního dne. I když už dávno nějaká zamilovanost vyprchala, nastoupilo něco hlubšího, pevnějšího… občas stejně krásného. Každý vztah má asi svá cyklicky se opakující období, svá jara a podzimy… 🙂
K tomuhle se pojí hezká příhoda. Šli jsme se projít. Bylo krásně. Řekla jsem: “Já bych chtěla fotku.” Naučila jsem se nechtít společné fotky, protože vím, že to Modrý nemá rád – a už tak jich máme spoustu. Ale tentokrát Modrý myslel, že chci společnou, a skutečně první, co udělal, bylo, že zapnul přední kameru. No nebudu lhát – teprve po pěti fotopokusech jsem mu řekla, že jsem myslela fotku sebe. 😀 Zasmál se, pochválil mě, že už po něm nechci, aby z něj byl nějaký jiný člověk, dali jsme si pusu a šli jsme dál. 🙂
No a teď samozřejmě něco z domova. Je to zvláštní, to slovo domov. Pořád nad ním přemýšlím a nechci se opakovat, určitě jsem už mnohokrát toto téma zmínila. Kde je doma? Co dělá domov domovem? Pravdou je, že se tu cítíme hezky. Pohodně. Bezpečně. Uvolněně. Je to to místo, kam se těším, kde se schovám před světem. Jasně, těším se i za rodinou a tam je to taky pořád doma, ale tak nějak… jinak. Rozumíte? Za ten necelý rok tady jsem viděla bezpočet západů slunce a duh, které se klenuly nad ulicí. Mám pocit, že tolik jsem jich doma nikdy nefotila, ale nevím. Nakupovat chodíme jednou týdně. Několikrát do týdne se pokouším naučit se něco nového při programování – a několikrát týdně jsem ve stresu, že nic neumím – ani to, co bych měla, ani to, co bych chtěla. Znáte to. Znáte to?
Interní vtípek.
Někdy je bordel na stole fotogenický. Rozhodně ale není praktické snažit se takhle pracovat.
A co vy a posledních několik měsíců? Přežili jste to? Existuje podle vás něco jako postzamilovanost? Nebo různá období? S otázkou, jestli je život kruh nebo přímka, se potýkám pořád a ne a ne najít odpověď. Co jste si během toho času doma uvědomili? No a samozřejmě – co vás čeká dál? 
Já mám před sebou ještě sedm týdnů vyučování. Dva referáty. Pak zkoušky (nevím, jak budou vypadat a vlastně ani kolik jich bude). Pak sice “prázdniny”, ale s tím, že musím napsat dvě seminární práce, přičemž jednu z nich si vůbec nedokážu představit. Taky nejspíš za dva týdny pojedu na výlet do Česka. Domů. Za rodinou. Těším se. Se ségrou máme v plánu jet někdy do Jizerek. S Modrým snad na sever, ale zatím nevíme a necháváme to otevřené. Je tam tolik faktorů, které nedokážeme předvídat. Ale vlastně to nevadí.
Mějte se krásně a mějte se rádi – je to klišé, ale někdy si říkám, že svět by byl hned lepší, kdybych v něm dokázala najít své místo. 🙂

29 thoughts on “Jak jsme spočítali nekonečno

  1. Postzamilovanost existuje :)Leč z času doma nemám žádné zásadní poznatky, především proto, že jsem doma nebyla (s výjimkou týdne, kdy jsem ležela s nachlazením poté, co jsem ukázkově zpanikařila, že mám koronapotvoru). A co mně čeká dál, to bych taky ráda věděla, zatím jen vím, že hromada stresu. Ehm 🙂

  2. Díky za komentář! (A omlouvám se, že je tak úplně neoplácím, i když tvůj poslední článek o změně domény mě docela přivedl k myšlenkám… :D) A držím palce, ať ten stres zvládneš. Já se snažím nějak se uklidňovat, ale není to tak jednoduché, jak bych si přála. 😀 Naštěstí mám kamarádku, která propadá stejným beznadějím, a tak si zoufáme spolu a máme v plánu se spolu také učit a vypořádat se s těmi problémy. 🙂

  3. Až jsem z toho dostala chuť na dort, krásně jsi se vyřádila! :)U nás taky milujeme řízky, přiznám se, že si to v kuchyni ulehčuji jak se dá, takže už několik let nepraktikuji žádný trojobal, ale rozmíchám vajíčko s moukou, sojovkou a kořením, hodím do toho maso, nechám odpočinout a pak obalím ve strouhance nebo kukuřičných lupíncích.Myslím, že život je jako strom, jehož kořeny se vzájemně proplétají s kořeny ostatních stromů a dalších žijících organismů :).

  4. Neskutečně mě vždycky sejme, když mi máma řekne, že se mnou musí Jirka umírat hlady. Zaprvé Jirka je samostatná bytost a zvládne se najíst sám. Zadruhé já vařím a myslím si, že docela obstojně, jenom nám oběma nechutná maso, tak ho nevařím – což je největší chyba, kterou podle mámy dělám. No a jinak často vaří Jirka. Jeho to hrozně baví – mě ne. Pro mě je jídlo jenom pohon, pokud chci kulinářský zážitek, někam si zajdu. Jinak vařím výhradně pro to, abych měla jídlo – takže často prostě plný hrnec polívky na tři dny :-D. Ale jelikož nebydlíme spolu, tak to není tak moc. Hlavně máma mě doma prakticky vařit nenechá. Kdykoliv si chci něco uvařit, uvaří ona. A potom když něco uvařím, ona to prostě ani nezkusí a jíst to nebude.Jinak s cestováním to máme podobně. Já ho ke svému životu fakt nepotřebuju, jsem spíše pecivál, i když neříkám, že projít se pro mě nemá smysl. Ale kolikrát někam jdu a nemám nutkání si to vyfotit. Tyto prázdniny snad vyjde Valašsko a jinak kdoví. Asi to nebudu nějak hrotit. Mám ještě 1. 7. zkoušku, a pak v září odevzdávám projekt. A taky máma má dovolenou dva týdny v červenci, takže určitě bude chtít něco podniknout, ale výlety s mámou pro mě nikdy nejsou výlety, ale utrpení. Prostě si to neužiju, protože s mámou jsem jenom když musím. Nemáme vůůůůbec nic společného.

  5. Přežil jsem to podivné období relativně dobře. Nesnažil jsem se ho ale použít k nějakému cílenému \”uvědomování\”, protože nechci poskytnout koronaviru pocit výlučnosti; dost na tom, že se stal miláčkem médií :-). Tak jsem se snažil prostě jen pokračovat v tom, o co se snažím víceméně pořád: Dělat za daných podmínek to, co mi dává smysl.

  6. Diky za prijemny clanek k precteni takhle v momente pred usinanim. 🙂 K Tvým otázkam, mam dost obrazové vnímaní, a tak jsem otazku tvaru určitých časových celku vyresila pomerne davno. Zivot a stejne tak dejiny lidstva jsou pro me spirala, resp pruzina. 🙂 Postzamilovanost? Zajimave to sluvko. Urcite jednou prejde ten stav ružových bryli a motylku v brise, což mnohe vztahy zel bohum nepreziji. Ale ty, ktete to zvladnou, poji spolu opravdu neco hlubsiho. 🙂 Pouto v abstraktnim slova smyslu.

  7. Z první poloviny článku a spousty fotek jídla jsem dostala hlad. :)) Opět moc pěkný text i fotky, vždycky si tady ráda počtu. 🙂 Držím palce na zkoušky.

  8. S tím cestováním mi mluvíš z duše. Je mi teďka absolutně nejlíp, když jsem doma, případně tady někde po okolí, ale je strašně těžký to vysvětlit lidem, kteří byli zvyklí, že jsme každý rok lítali nejlépe někam přes půlku zeměkoule. člověk pak poslouchá něco o hnízdění a dětech a blablabla… Letos nás díkybohu zachránila ta korona, takže nemusíme nikomu nic vysvětlovat. Co se týče vaření, tak to tě obdivuji. Já nevařím vůbec. Máme to u nás rozdělené tak, že Kuba vaří a já dělám veškeré domácí práce. Někdy je to taky pěknej vopruz, ale já nějak tomu vaření prostě zatím nepřišla na chuť.Držím palce u zkoušek a snad se třeba v létě konečně sejdeme! 🙂

  9. Krásný článek, v mnoha postřezích jsem se našla 🙂 Můžu jen tiše závidět, že během karantény ses tak moc vrhla do vaření a pečení, já jsem se sice pár (možná doslova :D) nových receptů naučila, ale i tak jsem možná na začátku celého stavu čekala, že budu vařit a péct mnohem víc 😉 Pro mě ty poslední měsíce byly i přes to všechno vlastně skvělé. Uvědomila jsem si spoustu věcí, vlastně jsem se i hodně vnitřně uklidnila a vlastně i díky celé této situaci jsem se dala dohromady s Kubou, dneska jsme spolu přesně měsíc a já to asi pořád nějak úplně nechápu, ale jsem za to moc ráda ♥ Ale kdo ví, co mě čeká dál.. zařídila jsem si i přes léto kolej v Brně, čekám, až mi odepíše jedna vyučující ohledně praxe a doufám, že ji přes léto absolvuju, podle toho si budu hledat brigádu a taky musím pracovat na diplomce.. ale abych se vrátila zpátky k otázce, co jsem si během tohoto času doma uvědomila, tak je to asi právě to, že doma u rodičů už být nechci, že potřebuju víc svobody, volnosti a času sama pro sebe.. A že se chci konečně postavit na vlastní nohy 🙂Another Dominika

  10. Někdy se zdá, že si naplánovat čas je snadné, ale to je jenom domněnka. Jinak to vaše jídlo se mi líbí 🙂 a kolik toho sladkého 🙂 Jinak na tvojí otázku, co jsem si uvědomila? U mě určitě starat se více o zdraví, být ráda, za to co mám a hlavní je že mám kolem sebe rodinu, kterou mám ráda a která mě podporuje.

  11. Já mám vztah 4 a půl let. A tedy nepřijde mi, že by zamilovanost vyprchala. A nějak si nedovedu představit že by se tak stalo. Nebo si jen nedovedu rozdělit pojmy zamilovanost a láska? Podle mě člověk musí být zamilovanej, jinak ten vztah nemá smysl. Vždyť žít s nějakým že zvyku – to mi přijde jako hloupost. Takhle může žít člověk s kýmkoliv (kamarád, sourozenec, rodiče) a nemusí si hledat partnera…

  12. Musím přiznat, že naše karanténa s přítelem vypadala dost podobně, hlavně, co se jídla týče 😀 Zkoušeli jsme spoustu nových receptů, někdy zdravé, někdy ne, ale bříška jsme si cpali pěkně 😀 Dost jsem i cvičila ale myslím, že to ani zdaleka nestačilo 😀 Závidím ti výlet co Čech, to já si ještě asi počkám, ale moc ti přeji, ať si to pořádně užiješ!

  13. Jsem strašně moc ráda, že ses našla s Kubou, a doufám, že vám spolu bude krásně. :-)Taky se chci postavit na vlastní nohy, ale k tomu bude potřeba dostudovat a najít si plnohodnotnou práci. I na to se nicméně těším. :)Měj se krásně a díky! <3

  14. Páni, to bych si vůbec nemyslela, že máš podobný problém. Ale rozumím ti a jsem ráda, že v tom nejsem sama. A vlastně rozumím i tomu, že se lidi ptají na děti a usazení a člověk musí hledat odpověď, kterou sám třeba ani nezná…A to, že Kuba vaří,je podle mě super! 😀 Pavel tuhle měl za úkol vyndat bábovku a připálil ji. 😀 😀 Bylo by to super – konečně. Dny jsou dlouhé, to je má naděje. 😀

  15. Moc děkuji za komentář! 🙂 Jsi taková úplně VIP návštěva. :-)Otázkou je, co přesně tohle hlubší pouto je. Společný zájem? Společné cíle? Nebo jen společný pocit, že nemá cenu hledat něco jiného? 🙂

  16. Tak pro mě tohle období bylo mnohem delší a úplně jiné v tom, že i kdyby nebyla korona, děje se v mém životě spousta změn a spousta zmatků. A tvé motto je fakt inspirující. Díky! 🙂

  17. Mrzí mě, že ti tohle mamka předhazuje, úplně si to umím představit. Já vím, že třeba moje rodina nebo kamarádky to nemyslí zle, když mě takhle šťouchnou, ale stejně mě to vždycky mrzí. Já mám taky na krku dvě seminárky, které musím v srpnu a září dát dohromdy, takže nejspíš mě nečeká žádná dvouměsíční dobrodružná cesta na druhý konec světa. :)Držím palce a měj se! 🙂

  18. Nádherné kytky. Nádherné západy slunce, přímo uhrančivé. A kruciš, ty jídélka, to byla pastva pro oko! a dokonce sama udělala listové těsto? to jsem třeba nikdy v životě nezkoušela, i když jsem chtěla.Člověk může být spokojený chvíli i doma, a nikterak se tím nesnižuje jeho hodnota, Vlasti. A co se týče tipů na sebevědomí, stačí jeden – na světě existuje příšerná spousta lidí, kteří se naprosto nestarají o to, jak působí na ostatní. A dokonce nejsou ani značka ideál. A přesto si vesele žijou, proč, protože na nějaké představy o vlastních hodnotách prostě prdí z vysoka. Ty jseš dobrej člověk, máš zajímavé plány, co se týká plánování, tak jsem viděla část tvých deníkových plánovacích záznamů, jsi velmi důkladná. Dej si pauzičku, netvrdím, že nemáš být na sebe náročná, ale občas prostě vypni a jen si užívej. Vlastně jsi to udělala a myslím, že ti to nikterak na osobnosti neubralo.

  19. Krásný článek plný úžasných fotek, od jídla (do kterého bych se hned zakokusla) až po tu krásnou přírodu. Strašně mě to nabilo pozitivní energií, fakt super a děkuji za to. 🙂 Máš pravdu, musíme se mít více rády a nebýt k sobě tolik kritické, i když ne vždy je to snadné. Postzamilovanost je zajímavý pojem, ale já na to věřím… A věřím, že se do jednoho člověka můžeme zamilovat znovu a znovu. 🙂 Lucka z Seriouszone

  20. A kdo dospělost zvládá? Já myslím, že nikdo :D. A najít své místo ve světě, to je taky celoživotní proces… Teď o prázdninách nebudu mít moc práce, většina lidí nechce hodiny aj o prázdninách. Tak doufám, že to zvládnu doma a dokážu pracovat na nějakém sebevzdělávání a nerupne mi z toho v bedně :D. Nějaké cestování neplánujeme, jednak to není tak jednoduché se štěnětem, potom taky budeme stěhovat moje rodiče blíž k nám. Tak uvidíme, jestli vymyslíme alespoň krátkou dovolenou,ale já toho taky moc nenacestuju. Někdy je mi taky smutno, když vidím na sociálních sítích, jak mají jiní lidé zajímavé životy, ale záleží jen na úhlu pohledu. Dostala jsem hroznou chuť na ten koláč z mascarpone, kakaa a tvarohu, vypadá hrozně lákavě!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *