Žlutá ponorka

Zmizela v moři starostí, potopila se pod hladinu sebe samé a dosedla na dno možností, aby se z toho trošku zbláznila a trochu se tím uklidnila. Nakonec vyplula na povrch, tedy, víceméně, cítí se totiž nějak lépe nikým neviděna, nepozorována, nekomentována a neřešena. Řeč je o Vysvobozené…ehm, o mně.

Nebojte, začnu od začátku a pokusím se nebýt moc stručná a metaforická. Potíž je v tom, že nemám úplně chuť o sobě mluvit, proto mi tak dlouho trvalo odhodlat se k těmto odstavcům.
Vlastně to začalo už v prosinci. Pochybnosti, stres, strach, nejistota, nechuť a vyčerpání. Možná jsem na sebe neměla být tak přísná. Možná jsem se měla víc snažit. Možná jsem to neměla hned vzdávat. Pravdou je, že jsem prostě už nezvládala každodenní studium, které jako by ve mně nic nezanechávalo, nic než jen ještě větší pocit beznaděje. Jasně, moje blbost, že jsem se srovnávala s rodilými mluvčími a nadávala si, že nejsem schopna formulovat myšlenky, proč kdo koho a jak zavraždil a jakými paragrafy mu dokážeme vinu a případně určíme výši trestu. Pořád jsem věřila, že se to zlepší, všichni mi říkali, že se to určitě zlepší a že mám vydržet. Psali jsme zkušební klauzury a já to nezvládala navzdory intenzivní přípravě. Nebyla jsem schopna udržet to, co jsem si cpala do hlavy horem dolem. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ničemu se smát, bála jsem se každého dne, kdy zase ucítím jen tu nekonečnou prázdnotu a uvidím stůl plný papírů a zákoník plný slov, která nedokážu vysvětlit. A pak jsem začala prokrastinovat a to bylo úplně v háji, protože mi ze dne na den začal celkem rychle ujíždět vlak. Těch několik “promarněných” dnů s knížkou nebo u televize mě vlastně úplně vykolejilo, protože před Vánoci už jsem se ve škole nechytala vůbec. Na semináři jsem nebyla po pěti minutách schopna sledovat, o čem se vlastně diskutuje, natož se zapojit. Vracela jsem se domů zničená, na nádraží si obalovala nervy ovocem obalovaným v čokoládě, a těšila jsem se domů na Vánoce. To jsem ještě tak nějak věřila, že si odpočinu, naberu sílu a motivaci, a v lednu se pořádně pustím do učení a nějak to zkouškové zvládnu, a kdyby ne, tak mám přece ještě druhý pokus.
Jenže to dopadlo celé úplně jinak. Když jsem se po Vánocích vrátila do Německa a strávila víkend nad učebnicemi, nějak mi ruplo v bedně a já najednou nedokázala dělat vůbec nic. Tou dobou už jsem byla nahlodána možností, že to vzdám. Spousta lidí mě v tom podpořila, říkali, že se na práva stejně nehodím, že bych měla dělat spíš něco s jazyky, jak jsem vždycky chtěla, že se klidně můžu vrátit domů do Česka. Že si můžu dovolit selhání a neúspěch. Jenže to bolelo. Nedokázala jsem – a pořád si nedokážu úplně připustit, že jsem prostě něco vzdala, že jsem zradila svou ctižádost a své ambice, že ze mě nebude úžasná okouzlující holka, co zvládla vystudovat těžkou školu v těžkém jazyce a ještě se u toho nezbláznila. Zkrátka a dobře – někdy v první polovině ledna jsem došla do stavu, kdy jsem přesvědčila sebe samu o tom, že pokračovat ve studiu práv pro mě asi nemá smysl, protože nemám povahu ani na studium samotné, ani na následné povolání. Mnohem horší než přesvědčit sebe samu (já o svém rozhodnutí byla vnitřně přesvědčena vlastně už od těch Vánoc) bylo přesvědčit třeba Modrého, který si myslel, že to celé je jen nedostatek sebevědomí, a že to určitě zvládnu a že to mám aspoň zkusit a rozhodnout se, až když ty zkoušky neudělám. Myslel to dobře, ale bylo to pro mě tím těžší, protože jsem ho nechtěla zklamat. Zase se mi vrátily komplexy z toho, že zatímco on má dobrou práci a nikdy nejspíš nebude mít problém sehnat práci jinou, já jsem neschopná našrotit se na pár zkoušek a dělat v životě něco užitečného. (Důležitá poznámka: celé to byl můj pocit, nikoliv jeho myšlenky. Já si občas holt podsouvám něco, co není pravda.) Nepomáhalo mi ani to, že sestra na ČVUT úspěšně zvládla všechny zkoušky včetně matiky, kde jí nikdo nevěřil. Takže zklamáním rodiny jsem byla já. Já, ta ambiciózní a sice ošklivá, ale aspoň chytrá dcera. Hmm, tak už prý ani to ne. Mrzelo mě, že nejsem součástí ani studia, ani domova, tak nějak ničeho, a že si za to všechno můžu sama. Jenže copak se můžete vrátit na začátek a všechno změnit, napravit chyby, které jste udělali? Nebo to nebyly chyby, ale nutný proces, kterým jsem si prostě musela projít, abych dorostla, dospěla, ztratila iluze a spadla nohama na zem?
A tak jsem se snažila nad tím tolik nepřemýšlet, nebrečet každý večer, že jsem úplně k ničemu a co se mnou bude. Pár týdnů jsem si četla, cvičila jsem, byla jsem na několika skvělých koncertech, jela jsem domů, šla na maturitní ples, bavila se, povídala si… Začala jsem se učit HTML, CSS a později taky C#, abych si připadala aspoň trošku líp – to když už mě knížky přestaly pohlcovat a spíš na mě plivaly posměšné narážky na mou neschopnost být hrdinou vlastního života. Ani programování však nejde tak bezproblémově, protože mi asi někde zapomněli dát mozek do výbavy, a tak mi trvalo x týdnů pochopit, co to znamená, že objekt je instance třídy. Jde to pomalu, ale nevzdávám to. Jenže i to mě stresuje, protože nevím, jakou budoucnost vlastně tahle snaha, tenhle čas a lámání si hlavy s tím, proč ten kód sakra nefunguje, smysl. Vzhledem k tomu, že jsem vzdala práva, tak už ode mě asi nikdo nečeká, že budu ambiciózní a že ještě v životě něco dokážu, a tak zadupávám takovéhle úvahy do země, protože když jsem málem propadla z matiky, na technický obor bych asi fakt lézt neměla. Na druhou stranu, moje ségra to zvládá, a to jí matika šla zhruba stejně…
Veškeré existenciální zbytečnosti jsem nasadila korunu tím, že jsem se přihlásila do Bradavic. Slyšíte správně, najdete mě na online škole čar a kouzel, kde aspiruji na cenu Snaživec roku. Studuji tam třicet předmětů, plním soutěže. Píšu básničky, kreslím obrázky, patlám, tvořím, uvažuji, píšu, píšu, vařím, šiju, vymýšlím, přemýšlím, hádám, klikám, jím čokoládové žabky a píši si s lidmi. S lidmi plnými inspirace a životní energie, ale i s takovými ztroskotanci, jako jsem já. Zpočátku byly Bradavice úžasná náplast na celou tu ošklivou ránu, kterou jsem si sama vlastně uštědřila. Jenže časem mě začalo štvát i to, že ani tam nedosahuji toho, čeho bych chtěla. Mé příspěvky nekončí v archívu výjimečných prací, má snaha nikoho moc neohromuje. A poté, co jsem strávila večer ve smutku nad tím, že už v bodovacím žebříčku nemám první místo, jsem si uvědomila, jak hloupé to celé je. Že už jsem fakt magor a že marním svůj život a všechno dělám špatně, všechno vnímám a chápu špatně. A pořád nevím, jestli se snažit dál a trávit nad tím čas, nebo co vlastně.
Ale! Pozitivní je, že můj život není úplně ztracený a pořád mám naději, že aspoň dostuduji. Podařilo se mi sebrat odvahu a kontaktovat profesorku z filozofické fakulty z oboru, který jsem si vždycky přála studovat, jenže pak mi rozum zatemnila vidina právnické prestiže, a já se odchýlila z jazykovědného směru. Nakonec to i přes potíže se studijním oddělením dopadlo dobře, a já budu studovat překladatelství němčina-čeština. A co víc, budu si moct spojit semestry, takže nebudu muset opakovat prvák. Tedy za předpokladu, že všechno zvládnu. Otázkou také zůstává, jestli budu moct odstudovat ten jeden rok v Praze, jak je ve studijním plánu. Už mám dokonce zapsané semináře a mám strašnou radost a neuvěřitelně se těším na duben, ačkoliv výuka bude za daných okolností probíhat pouze online. Život třeba zase začne dávat smysl. Možná časem i poznám nové lidi, zvládnu nějaké zkoušky, co já vím, třeba si budu připadat dobře.
Možná vás zajímá, co já a koronavirus. Trávila jsem zrovna dvoutýdenní návštěvu u rodiny, když se svět zbláznil. Ještě jsme se ségrou stihly jít do kina, na víkendový pobyt s kamarádkou, který jsem jí chtěla dát k dvacetinám, už ale nedošlo. Ve čtvrtek se začaly udílet zákazy a příkazy, v pátek se měly zavřít hranice, a přede mnou stálo rozhodnutí, jestli zůstat doma s rodinou, ale bez všech svých věcí a bez Modrého, který zůstal v Německu, nebo jestli jet za ním. Za cenu toho, že se zase odloučím od rodiny a že zase zklamu kamarádku. Inu, asi vás nepřekvapí, že jsem si vybrala Modrého, možnost chodit do školy (byť taky není jisté, kdy) a mít svůj prostor, na který jsem si už tak nějak zvykla, byť to bývá osamělé občas. Musím se přiznat, že jsem zatím ještě toho, že jsme tu s Modrým izolovaní, že se nemůžeme úplně vrátit a že nikdo neví, jak dlouho zůstanou hranice zavřené, nelitovala. Jsem tu ráda. Máme se dobře. Máme se rádi a mám pocit, že nás tohle posiluje mnohem víc než co kdy dřív. To, že jsme sami a musíme to spolu zvládnout. Jasně, já mám občas splín, že jsem k ničemu, a Modrý, že mu nejde vyřešit nějaký problém (čili že si připadá taky k ničemu), ale nehádáme se a nelezeme si na nervy. Možná jsme se nalodili do správné ponorky, a ta je žlutá a veselá.
Situace v Německu vypadá trochu jinak než v Česku. Tak třeba roušky se tu nenosí, protože němečtí vědci zjistili, že jsou k ničemu. To se prý ale v Česku říkat nesmí, a tak taktně přeskakuji toto téma, když už se o tom s někým bavím. V kontaktu jsem s Modrého maminkou a se svým dědou, který má neustále strach, co my tam v tom Německu, a jestli se nechceme vrátit. Je to zvláštní – posledních pár měsíců jsem se pořád chtěla vracet, chtěla jsem změnit minulost, nejít tou cestou, kterou jsem šla. A teď, když by to asi dávalo i větší smysl, najednou nechci. Vím, že tady teď máme s Modrým domov. A nemyslím to jen z toho emočního a poetického hlediska – máme tu podepsané smlouvy, zaplacený nájem, máme tu všechny naše věci… Zkrátka ani kdybychom chtěli, nemůžeme se jen tak sebrat a odjet. Ale snášíme to dobře, myslím. Zatím.
Na závěr toho všeho jsem chtěla říct, že si uvědomuji, že jsem zlá a závistivá a občas pěkně nepřející mrcha, byť Modrý na mě pořád vyzdvihuje, jak jsem hodná. Nějak mě přešla chuť sdílet své všednodennosti, byť bych asi měla i co sdělit. Štve mě, že si připadám úplně neschopná a nedokonalá, když nepostuju fotky a stories na Instagramu. Ale věřte, že taky umím číst knížky, upéct koláč, vyfouknout a ozdobit vajíčko, přesadit kytky, vyrobit fialkový sirup, dokonce jsem zvládla i vytvořit svůj první program a vyřešit logickou hádanku, i když nevím, co je to metoda per partes.
Jo a abych nezapomněla, dělám teď na sobě takový pokus a už dva týdny jsem si neumyla vlasy (šamponem, vodou si je samozřejmě myju při každém sprchování). Takže jsem vlastně ráda, že nechodím mezi lidi a můžu si tenhle svůj “sen” zrealizovat, aniž by mě někdo komentoval a říkal mi mašťáku.
Pokud jste si ještě vzpomněli a přišli na můj blog, můžete mi napsat, jak se máte. Vážně mě to zajímá – a třeba se i odhodlám k tomu přečíst si vaše články. Jen se mi moc nechce číst o tom, jak jste doma a šijete roušky, protože doma jsme všichni, jen s tím rozdílem, že já nejsem součástí té české úžasně solidární společnosti, a tak mě zmínky o tom dost psychicky vyčerpávají. Můžete mi třeba napsat, jak zvládáte neúspěchy a stres, jak se vaše cesta napříč životem klikatí a jestli si dovolujete mít vysoké cíle, i když víte, že se bojíte výšek.
Držte se, buďte zdrávi a zkuste zažehnat všechny krize, které vás potkají!
Výtvory z Bradavic
havraspárský orel; nějaká emoce asi
zelená origami sovička, symboly
futhark a ogham, ideální gauč
 jedna modrá profesorka a bebe řezy
 pokus s Jarem a skořicí
 buchta v hrnku a vločka na okně
 čaj o páté v asistenci Bětušky
 fénix a žlutá profesorka
 lišky z roliček od toaleťáku a krabička na fazolky
 fialkový sirup
Fotky ze života
Na maturitním plese jsem potkala kamaráda Ferdu, který studoval v Lipsku
S Baruš na plese

Jestli mi v Německu něco chybí, je to Bertík (nebo jiné chlupaté stvoření)
s jinou Baruš v kavárničce

Děda měl oslavu sedmdesátin, vyráběly jsme mu fotoalbum. Vlevo svatební fotka s babičkou, vpravo jeho sestra Hana, která v roce 1968 emigrovala do Švýcarska. Jen škoda, že jsem neměla dost času si s ní popovídat, mám pocit, že by to, co mi řekne, mohlo být důležité.

Hodně vařím a peču a taky hodně koukáme na Divadlo Járy Cimrmana. Jen si připadám hloupě, když to pořád někomu cpu  – a tak to necpu. Stejně se z toho na dálku nikdo nenají.
Úžasný zážitek ze začátku března, byla jsem s kamarádkou Idou na koncertu AnnenMayKantereit, té nejsympatičtější německé skupiny, kterou znám. To ještě smělo být pár set lidí pohromadě a nahlas zpívat.
Tady jedu 8.3. z Drážďan do Prahy téměř prázdným vlakem v úplně prázdném kupé a užívám si to a bavím se tím, netušíc, že za necelý týden pojedu posledním vlakem zpátky, protože pak už se přes hranice nedostanu…
Karel Toman
kakao teď frčí
večerní procházky mě udržují při životě

30 thoughts on “Žlutá ponorka

  1. I tobě přeju hlavně zdraví a pevné nervy. 🙂 Překvapuje mě, jak jiná je situace v Německu oproti České republice, ale máš pravdu, lepší se o tom více nešířit/nehádat. 🙂

  2. No hurá, ona žije! 🙂 Jsem ráda, že jsi živá, zdravá a zdá se i v pohodě. Někdy se to prostě tak semele, člověk potřebuje dostat přes čumák, překonat pár překážek a zkoušek, až nakonec zakotví tam, kde mu je dobře.Já občas melu z posledního, jako jediná chodím ven, nakupovat a do práce, celý den na hubě roušku (to mi připomíná, že mě dost zajímá ten odstavec o tom, o čem se v Česku nesmí mluvit, ráda bych to měla trochu obšírnější :D), přijdu domů, transformuju se v kuchařku a učitelku, kontroluju úkoly a připravuji je na další den. Dělám svačiny, večeře, ještě, že jsou všichni tři chlapi zlatí. Manžel se s Matýskem ráno učí a přitom pracuje home office, starší je na online učebně, pomáhají, jak se dá, ale občas je to i tak dost náročné, hlavně po pracovní stránce. Chybí nám hodně zaměstnanců, buď mají zákaz v takovém prostředí pracovat nebo jsou doma s dětmi. Ale snad bude brzy lépe :).

  3. Děkuji ti. On ten článek je asi spíš smutný, ale dost mi pomohl. Poslední tři týdny jsou pro mě dost náročné. Jsem pořád zavřená doma, a i když je to s Rosťou strašně fajn – dobře, měli jsme slabší chvilky, ale poslední dny se večer víc díváme spolu na seriály a filmy, tulíme se, tak to pomohlo. Z počátku jsem ke všemu skončila nejprve s virozou, pak s antibiotiky. Do toho škola, v jedné brigádě homeoffice, ve druhé mám úvazek na jeden den – což teď reálně znamená, že některé týdny tam asi budu i dva dny. Měla jsem období, kdy jsem fakt byla devět dní jen zavřená v bytě a bože, už nikdy víc. Snažím se cvičit, dělat jogu. Peču tak chleby, na sladké nemám náladu (dobře, dnes jsem upekla roládu – potřebovala jsem dodělat smetanu a mascarpone). Přednášku z jednoho předmětu mám online čtyřikrát týdně, dvakrát víc než normálně. Parapet mám zaplněný vším možným, co snad vyroste a třeba taky ne. Měla bych psát bakalářku, ale je to docela náročné. A moc mi to nejde. Ale vím, že je strašná blbost kvůli tomu nedostudovat, tak se snažím a vedoucímu katedry v mailu tvrdím, že ty státnice v září určitě stihnu (jo, já vím, že jo, snad). A do toho – pár spolužáků dobrovolničí, já nevím komu a jak (a byla jsem nemocná, nechci to na někoho prsknout). Chtěla jsem jít darovat krev, kvůli antibiotikům mám ještě pár týdnů smůlu. Jsem nervózní, protože svatba – zakázala jsem si číst cokoliv, co spojuje svatby s koronavirem, doufám, že se to do té doby uklidní (měsíc, prosím!), jsem citlivá na nejistotu a přesun termínů… S tím Hogem to nepřeháněj. Je fajn, ale docela dost se k němu lidé upínají až moc. Znám z vlastní zkušenosti. I když jako odreagování je to fajn, já jen přešla k jiným věcem – k chlebu, k pletení, ke čtení. Po dvou týdnech bez ruštinářky jsem i znovu otevřela Pottera v ruštině a čtu aspoň pár stran každý den. Měj se krásně!

  4. Vlasti, tak nějak si přijdu, že je to právě můj komentář, který by tu asi měl být, i když je to možná příliš velké přesvědčení o vlastní důležitosti..V první řadě – vím, že ti to asi říká každý, ale – nemá cenu se utápět v nějakých pocitech selhání. A teď to asi nemyslím tak, že bys to neměla dělat, protože (a) stejně budeš, (b) asi to k tomu procesu patří a je to \”normální\” a (c) mně třeba strašně pomáhá se vybrečet (i s vědomím, že je to třeba iracionální). Spíš bych si asi přála, aby tam za tím pocitem bylo někde vědomí, že to není pravda a není to definitivní. Nechci tě nějak unavovat svým příběhem, ale mnohokrát jsem měla pocit, že celou tu školu nezvládám. Nedávno jsem si pročítala starý blog a samotnou mě překvapilo, jak vyčerpaná jsem ve druháku a třeťáku byla. A to jsem to studovala česky. A na univerzitě, která asi nejmíň bazíruje na hard skills. Asi se ztotožňuju s tím, že ses mi na práva nikdy moc nehodila, resp. neuměla jsem si tě představit šťastnou v kolektivu těch lidí a s těmi věcmi, co jsou s tím spojené. Nepřišla jsem si ale příslušná ti tohle říkat, protože to stejné jde vztáhnout i na mně a navíc jsem tak trochu doufala, že v Německu je ta atmosféra trochu jiná. Já mám za sebou měsíce říkání sobě samé, že na tohle nemám, že můj mozek prostě nepracuje tím směrem, který je pro studium práv potřeba atd. Navíc dost často docházím k tomu, že jsem asi měla přemýšlet víc, jak vůbec si představuju, aby vypadala moje práce potom (a tahle otázka se mě týká už za půl roku!). Na druhou stranu měla jsem tu čest absolvovat si pár předmětů na filozofické fakultě a tohle pro mě taky není a dosud jsem vlastně nedošla k závěru, že bych našla \”něco lepšího\”, co studovat. A teď nechci znít nijak zklamaně, spíš jen prostě chci dát najevo, že ta vyčerpanost, nejistota a zklamání a chuť toho nechat byla u mě taky. A to jsem to měla mnohokrát snazší než ty. .Podle mě skutečnost, že jsi dezertovala z práv nevypovídá nic o tvojí inteligenci, ctižádostivosti ani jakékoli jiné schopnosti. Já osobně to beru jako reflexy toho, že dokážeš naslouchat svému tělu a udělat náročná rozhodnutí (protože ono zůstat někde, kde se ti nelíbí, je mnohdy jednodušší, protože to nemusíš odůvodňovat sobě ani ostatním). A jestli to vnímáš jako ztracený rok, tak určitě si sama potkala v Německu hodně lidí, kterým je přes 25 a nemají hotového ještě ani bakaláře a jsou s tím ÚPLNĚ v pohodě. 🙂 Podle mého tohle je takový možná trochu český pocit, že bychom všechno měli zvládat v nějakém pevně určeném čase. A teď nemyslím, že je dobré čekat s vysokou do 35 a s děckama do 45, ale prostě že z jednoho roku se vážně nestřílí (říká holka, která prodlužuje studium jen proto, že je \”líná\”) a dost často ten zdánlivě promarněný rok má z dlouhodobého hlediska větší smysl než ten \”účelně vynaložený\”. I kdyby se člověk objektivně nic nenaučil. Protože jenom ta konfrontace s pocitem domnělého selhání je strašně důležitá.

  5. Nechci teď znít nějak učeně, ale když jsme u toho selhání, podle mě tohle je ten největší problém. Já sama sebe měla strašně dlouho zafixovanou jako člověka, který věci prostě zvládá. A tak to fakt bylo. A pak jsem přišla na vysokou a tam byli lidi, co studovali 2 VŠ, měli partnera, pracovali a ještě ke všemu měli kamarády a byli strašně v pohodě! (Jak si to můžou dovolit?!?) A ta skutečnost, že mi prostě celé obchodní právo nedotéká, že mi to nedává smysl, a že prostě i když nad občanským právem strávím 3 týdny v kuse, za měsíc už z něj zase nic nevím – to mě hrozně sebralo. Částečně se to uklidnilo, když přišlo veřejné právo (u nás se to docela překlápí tímhle směrem ve třeťáku), které mi přijde pochopitelnější pro můj ano-ne nastavený mozek. .U mě to asi chtělo čas. Že jsem si zvykla, že prostě nejsem nejlepší a hodně často ani dobrá. Ale zase jsem si musela najít ty věci, který mi smysl dávaly a bavily mě (mezinárodko, správa, …) A postupně, jak jsem začala potkávat víc lidé mého ražení, tak jsem si uvědomila, že to, že někdo působí jako velkej borec, často nesahá za hranice toho předmětu (protože když 3 roky pracuješ v Havlovi, tak prostě ten obchod umíš). A stejně – ani přes tohle všechno nejsem přesvědčená – po skoro 5 letech studia – že ty práva jednou budu reálně dělat. A už jen z tohohle hlediska prostě dává větší smysl to studium třeba ukončit, když člověk ví, že to není pro něj..No, asi jsem ti napsala nesouvislej tok myšlenek, který ti je k ničemu, ale chtěla jsem poukázat na to, že v těhle pocitech jsem se topila taky a občas topím stále. A prostě – miluju tu klišovitou větu, že všechno má svůj smysl 🙂 Takže držím palce a budu ráda, když o tobě uslyšíme víc. A když ne, je to asi to, co potřebuješ..Hodně štěstí – ve všem <3

  6. Loni přesně touhle dobou jsem končila se školou, dobírala třetí krabičku atb (ten příběh znáš, je otravný) a myslela si, že jsem největší troska. Když se ohlídnu, bylo to nejspíš to nejlepší rozhodnutí mého života a za ten volný půlrok jsem se toho naučila přibližně tolik jako v těch předchozích letech dohromady… Teď se kromě RPG her, povinný četby latinskoamerických autorů a otázky katalánské identity zabývám třeba tím, jestli se teda lidi mění, anebo nemění? Nevím. Nevím. Co myslíš? (Kdyžtak třeba do zpráv, není to asi na rozsáhlé diskuze v komentářích.)

  7. \”Vzhledem k tomu, že jsem vzdala práva, tak už ode mě asi nikdo nečeká, že budu ambiciózní a že ještě v životě něco dokážu, a tak zadupávám takovéhle úvahy do země\” – celý tenhle článek na mě působí, že máš docela problém se sebevědomím. A sebeláskou. Vzdělání NENÍ doklad o tom, jestli jsi chytrá. Když jsem nastoupila na VŠ, byla jsem strašně spokojená, můj obor mě hned začal bavit, bylo to prostě super. Jenže jsem líná a nad hlavou mi nevisely deadliny. A já si z těch odkládaných povinností nakonec udělala psychické problémy. Do toho se přidaly jiné věci a mně se pracně vybudovaná spokojenost začala hroutit jako domeček z karet. Přes všechno to eskalovalo loni, kdy jsem (v 25 letech, podotýkám) pochopila, že už je to fakt zabitý a fildu prostě nedodělám. A tak je mi teď 26, jsem znovu v prváku na bakaláři, na každý sebemenší náznak potenciálního nátlaku reaguju přehnaně a snažím se nakonec k tomu titulu dohrabat. Na srazy s lidmi z gymplu nechodím, protože škola je to jediné, co nám zbylo. A pro mě je to téma, o kterém se nechci bavit, obzvlášť vedle spolužáků na doktorandském studiu. Vyhrabala jsem se z kombinace úlevy a pocitu selhání. I z toho, že můj přítel má doktorát a já mám maturitu. Mám práci a jsem podle mě dost poučená, takže mě to třeba posílilo, kdo ví.Na jednu stranu tedy naprosto chápu tvoje pocity. Na tu druhou ale… Je ti 20! Rozhodla jsi se změnit obor po půl roce, neztratíš ani rok. Já jich ztratila už 6. Pokud máš ve 20 pocit, že všechno skončilo, připadám si ještě víc neschopně. Prostě lůzr, co nedokáže dotáhnout blbou vejšku. A do toho všeho jsem začala pochybovat o tom, co bych chtěla dělat. Ale samozřejmě přeháním, aktuálně jsem docela spokojená.Myslím, že to prostě v sobě ještě nemáš uzavřené a vyřešené. Čím dřív ale akceptuješ, že to prostě bylo jen jedno špatné rozhodnutí (které tě ale taky někam posunulo, něco ti ukázalo a tak), tím dřív se ti uleví. Taky mi k tobě práva neseděla, podle mě budeš na překladatelství spokojenější. Hodně se ztotožňuju s komentářem od Marie.Jinak jsem doma, hodně pracuju (home office sucks), hodně hraju hry (deskové i PC), koukám na Friends a snažím se donutit dělat i na věcech do školy. Chřadnu z nedostatku kulturního a společenského vyžití, ale těším se, že v týdnu už snad budu zpátky doma u přítele.Přeju ti hodně síly a štěstí, upřímně.P. S. Fakt by mě, upřímně, zajímalo, proč by roušky měly být k ničemu?

  8. Žije, žije! A moc děkuje za milý komentář! :)Musí být strašně těžké najednou mít doma všechny členy rodiny a muset se jim pořád věnovat. Na druhou stranu – kluci mají dobré, že se jim s manželem věnujete a že z té domácí školy něco mají. Bojím se totiž, že ne v každé rodině to funguje takhle ideálně. Zase trošku klesne národní vzdělání… Držím palce, ať se nemusíš moc stresovat a ať se to brzy všechno nějak zlepší. 🙂

  9. Držím palce s bakalářkou, určitě ji nějak zvládneš napsat, hlavně včas. Ono je stejně dost možný, že všechno bude jinak. 😀 Ale taky doufám, že už by se situace mohla během dubna trochu projasnit. Dvě brigády? Wow.

  10. Ten příběh není ani v nejmenším otravný. Jen doufám, že za rok touhle dobou taky budu moct být spokojená s tím, kam jsem došla. Díky za tu naději! :3 A taky díky za možnost popřemýšlet o světě i sobě, byť se to ne vždy může zdát jako nejveselejší nápad. 🙂

  11. Moc mě mrí, jestli se kvůli mně cítíš nějak špatně, to jsem rozhodně nechtěla. Víš.. můj problém tkví asi v tom, že si prostě v sobě samé neumím najít nějakou jinou hodnotu, pokud ji nemám na papíře. A samozřejmě se vždycky porovnávám v těch ohledech, kde zaostávám nebo mi to tak připadá, vím, že je to špatná vlastnost a vím, že takhle budu vždycky nešťastná, ale stejně to jinak neumím. A úplně nejhorší je, když mi někdo začne připadat dokonalý, protože buď zvládá všechno (včetně věcí, které si já neumím vůbec představit) nebo je aspoň spokojený tak, jak je. Jenže jak být spokojená, když prostě nejsi? Tak se snažíš pořád něco změnit, nevíš vlastně ani co, nic nepomáhá, pořád utíkáš, pořád nevíš a pořád doufáš… Tak třeba mě strašně mrzí, jak všichni píšou, že jim chybí kulturní a společenské vyžití. Mně taky chybí, ale vím, že až se koronavirus uklidní, stejně nebudu mít s kým chodit a o čem si povídat, protože jsem už od sebe všechny lidi odehnala, našli si lepší přátele, kteří je nebudou pořád tak zklamávat. (A to není sebelítost, to je fakt. Za který si asi taky můžu sama. Možná je normální cítit se vykořeněně, když najednou nebydlíš doma, nemáš spolužáky a tvoji dávní přátelé tě ve svém životě nepotřebují. :))Věřím, že to, že máš práci, je dobrý start k tomu, aby sis mohla připadat dobře a nějak užitečně. Já se neustále bojím, že si práci neseženu. Vždycky koukám na ty požadavky na lidi a mám pocit, že bych se nikam nemohla přihlásit, protože nemám ani perfektní znalosti, ani dobré komunikační schopnosti. 😀 Co vlastně děláš? :)Jinak, posílám odkazy na články: https://www.who.int/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019/advice-for-public/when-and-how-to-use-masks?fbclid=IwAR36hHfYrizdNh55w55OFFMO5J2utTOJP63T4b8h6g9RnY_IQlPiTbv0boY, https://www.zeit.de/wissen/gesundheit/2020-02/massnahmen-coronavirus-covid-19-virusinfektion-schutz?fbclid=IwAR0sYKn4obgbcclmXO-XHpLzDvZ-J0LxxaOONWSZKr6DAJySV4W9XwNgiC4#diese-massnahmen-helfen-nicht (jeden je tedy v němčině, ale ten první je od WHO).Snad se brzy uvidíš s milým a všechno bude lepší! 🙂

  12. No jo, problém asi je, že jsem nebyla schopná si tu najít tolik kontaktů, ve které jsem doufala, respektive pár jsem jich měla, ale když jsem o Vánoce jela domů a pak už do školy chodila jen občas, o všechny jsem zase víceméně přišla. Navíc jsem vždycky měla pocit, že jsem pro ně takový kámen. Měla jsem spolužačku Lisu, bylo to fajn, celkem často jsme si i povídaly (i když velice často bylo o přednáškách ticho, protože jsem nezvládala poslouchat a šeptat a poslouchat šepot). A pak přišly jiné spolužačky a ona se rozzářila a oddechla si, že si může povídat s někým jiným. A já si připadala fakt jako páté kolo u vozu, protože jsem prostě nebyla schopna bavit se s holkama o holčičích věcech ani s nimi rozebírat ta práva. 🙂 Ale to jsem sem vlastně nechtěla napsat. Chtěla jsem napsat jedno velké DĚKUJI, protože i když mám z tebe občas pocit, že jsi dokonalá, zvládáš všechno, a i když to nezvládáš, tak to nakonec nějak zvládneš, dáváš mi pocit, že nevadí, že já se holt neumím hecnout a bojovat, když vlastně ani nevím, za co. Díky za příval good vibes. Já vím, že změnit obor není ostuda a že to dělá kde kdo, že je v pořádku nevědět, co se sebou a kam dál a tak. Jen je to těžké, když kolem mě není nikdo, kdo by takové pochybnosti měl. Sestra je na ČVUT a užívá si života na maximum, přítel má práci, která ho baví a dobře živí. Všichni, k nimž nějakým způsobem vzhlížím, své životy zvládají (nebo mi to tak aspoň připadá). A když už nezvládají, aspoň jsou schopni jít mezi lidi a třeba se na žal opít nebo co já vím. Já jen když jdu na nákup v čepici (protože je venku chladno), lidi koukají divně a přítel se usmívá, že vypadám \”roztomile\” – jinými slovy jako blbec, který nechce nastydnout. 😀 😀 Ježiš, já chtěla napsat nějakou kloudnou odpověď a zase si z toho dělám zpovědnici. Promiň! A díky ještě jednou! A hlavně ti držím palce s koncem studií a s následnými rozhodnutími. 🙂

  13. Mně nejvíc pomáhá se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, proč jsem nespokojená, co mi v životě vadí. A jestli to můžu změnit (což já často neumím, nemám moc pevnou vůli). Anebo jestli se toho aspoň můžu zbavit.Před pár lety jsem takhle trochu nevědomky odstřihla jednu kamarádku, teda aspoň následkem toho. Ona je o rok mladší, ale vždycky byla ambicióznější, tak jsem se s ní pořád srovnávala, navíc jsme se pak setkávali i \”profesně\” a já měla neustále pocit, že proč by si někdo vybral mě, když si může vybrat ji. Bylo mi z toho fakt hrozně, přitom vím, že to bylo v mojí hlavě a ne její vina. Musela jsem se od toho trochu odpojit, vzdálit… A už se to znovu nesetkalo. Je mi to líto. Ale na druhou stranu jsem to asi potřebovala, abych se vyhrabala ze špatných myšlenek. Jinak já na spoustu kulturních akcí chodím sama 🙂 Mám sice štěstí, máme s K. takový okruh kamarádů a k nim několik skupinových chatů, kde se dobře shání parťák do kina, divadla, na koncert a tak, ale často nikoho hledat nechci anebo nikoho věci, které zajímají mě, moc neberou. A je to vlastně fajn, máš čas si to užít a nemusíš to bezprostředně potom s nikým probírat, tudíž se ti to v hlavě usadí. Hodně jsem se teď taky trápila tím, že se mi odcizila hodně dobrá kamarádka, ale neskutečně mi pomohlo se smířit s tím, že lidi prostě přicházejí a odcházejí. A ty přece konstantu máš 🙂 I když samozřejmě chápu, že v jiný zemi je to rozhodně složitější.Hele… Pracuju v nakladatelství, částečně marketing a částečně obchod. Nejsme na tom dobře, tak jsem pro jistotu koukala po jiných možnostech a jelikož nemám titul ani dostatečně dlouhou praxi a zkušenosti (a dovednosti), jsem pro trh práce taky celkem neatraktivní 😀 Nic si z toho nedělej, práci si našli i lidi, kteří neumí ani zlomek toho, co ty, jen si myslím, že by sis měla víc věřit ;)Kdybys někdy chtěla, určitě můžeš napsat, ráda si popovídám 🙂

  14. Přemýšlela jsem, jestli tenhle tvůj příspěvek mám vůbec komentovat. Znávala jsem tě jako mladší dívku s neuvěřitelným množstvím snů – až takovým množstvím, že mě to trošku děsilo. A koukám, že ty vysoké nároky na sebe samou a tendence k tomu vinit se za všechny tragédie světa ti zůstaly. Asi úplně nezapadám mezi tvé běžné čtenáře, ale chtěla jsem po dlouhé době o tobě něco slyšet. Jak už jsem četla v komentářích, máš tu spoustu rad, spoustu typů, jak se s touhle situací vypořádat.Já na tyhle věci mám poněkud jiný pohled, ale ten sem rozhodně cpát nebudu. Jenom ti chci říct, že v životě narazíš na tolik slepých uliček, ze kterých tu cestu ven zkrátka najdeš. A když si jednou vybereš špatně, nic se nestane, ani podruhé, ani potřetí, ani po milionté, dokud neobjevíš to, co ti bude skutečně vyhovovat. Máš celý život na hledání toho, co si přeješ. Věci nejsou tak jasně nalajnované, jak se zdá a když trošku povolíš svůj žebříček hodnot, nebudeš se cítit pod takovým tlakem. Vím, to se mi to řekne, ale věř mi, pomůže to. Jsem člověk, co to sám musel udělat a o dost radikálnějším způsobem. Nemyslím si o tobě, že bys byla závistivá, neboť by to znamenalo, že se dokážeš plavit na neštěstí ostatních. A konec konců, o tobě už nic nevím. Pokud ti to nějak pomůže, taky jsem měla sny a naděje, které budou muset počkat. Ze mě, poctivé studentky Dějin umění, je prodavačka v elektru léčící se ze závislosti na drogách. Občas ti osud dá takové překážky, že zkrátka musíš změnit směr. Pokud ty se považuješ za selhání, co bych byla podle tebe potom já? 😀 :)Luné/Nikol.. záleží, jak mě chceš nazývat.http://pomijivan.cz/

  15. Kde se dají dělat takové skvělé úkoly z Bradavic? Asi jsem zas zaspala přílet sovy. Myslím, že čáry a kouzla jsou lepší než právo. 🙂 A držím palce, aby to tlumočnictví bylo dobré taky. Opatrujte se a přečkejte v pořádku zombie apokalypsu.

  16. Prosímtě, Hogwarts.cz. Myslím, že by tě to mohlo zaujmout 🙂 ale registrace je zase až v červnu… nicméně dej si tam email a ono se ti pak pošle upozornění, až se otevře 🙂

  17. Jde totiž o to, že já německy neumím, ale v České republice se stále častěji objevují články, že WHO a dokonce teď i Institut Roberta Kocha přehodnocují svá dřívější tvrzení ohledně roušek. Tak by mě zajímalo, co je na tom pravdy. 🙂

  18. Jo, taky jsem včera něco četla. 😀 Musím si o tom zjistit víc. Jako doposud to probíhalo tak, že lidé roušky nosili, ale rozhodně to nebylo povinné a ani se to nedoporučovalo jako záchrana a spása, spíš kvůli psychické pohodě a pocitu, že pro sebe ti lidé dělají něco víc. Ale jak říkám, přečtu si víc článků a uvidím. Popravdě doufám, že se Němci nezblázní… 😀

  19. Jako bych četla své vlastní řádky, když jsem nedokončila vš po roce a půl studia. V tu dobu jsem si myslela, že jsem k ničemu, že nikdy nic nedokážu. A tu hlubukou ránu z toho, že se mi nepodařilo dostudovat, mám v sobě dodnes, ale už se to téměř uzdravilo. Hlavně proto, že i bez vš můžu dělat práci, kterou jsem vždy chtěla dělat a kterou mám ráda. Když jsi psala, že jdeš studovat práva, tak jsem si myslela, že je to zvláštní, že bych tě na to netipovala, že jsi pro takový obor příliš umělecky založena. Jestli se ti tedy teď podaří studovat jiný obor, který jsi chtěla, bude to určitě pozitivní změna a věřím, že tam budeš víc spokojená. Ale věř tomu, že vzdělání fakt neurčuje to, jestli jsi hodnotný a schopný člověk nebo ne. Ale naprosto rozumím tvým pocitům, cítila jsem se tak taky. Přeju ti hodně sil a hlavně zdraví v současné situaci.

  20. Co ještě napsat, co se neobjevilo v osobních zprávách? Děkuji. Je neskutečné, kolik druhů psychických překážek existuje a na kolik z nich člověk během života natrefí. Doufám, že budeš v pořádku! Chci tě nazývát bludičkou ztracených včerejšků. Pamatuješ, že kdysi jsi byla (Ta)Jemná kakaová? 🙂

  21. Já doufám, že taky budu moct jednou dělat přesně to, co bych si přála. Fakt, myslím, že bych psychicky ani nic jiného nezvládla. Jen se bojím, že bez vysoké mi bude chybět ten důkaz. Někdo ho nepotřebuje. Někomu stačí prosté sebevědomí, schopnosti a třeba i trocha štěstí. Jsem vážně moc ráda, že jsi v životě šťastná, protože mi to dává naději, že opravdu i já bych mohla být, nehledě na to, jak všechno možné dopadne. Díky! 🙂

  22. Páni, myslím, že jsi na sebe až příliš tvrdá. Někdy je to dobré, ale je fajn znát správnou míru… A nakonec, někdy věci prostě nevyjdou, nejdou a ono to má svůj důvod. Alespoň pro mě to tak vždy bylo, vždycky jsem nakonec byla ráda, že se to třeba nepovedlo. Možná nám vesmír prostě dává znamení, já na to věřím. Také si myslím, že je lepší dělat věci více srdcem, i když to třeba zatím nedává smysl, než na sílu, nebo tím někomu něco dokazovat, byť třeba sobě.Jinak chápu tvou situaci, také jsem v zahraničí a když vše vypuklo, každý se ptal, jestli chci jet domů atd. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale říkám si, že by to stejně nepomohlo. Přišla bych asi o peníze, stejně bych v Česku seděla jen doma a případně třeba ještě mohla nakazit své blízké. Zatímco tady jsem v klidu na venkově, i rodiče jsou rádi, že jsem teď tady a jsem vlastně v bezpečí. Akorát doufám, že alespoň do těch Vánoc hranice znovu otevřou, abych mohla domů. Sice možná trošku sobecké přání, ale ten vir stejně ze dne na den nezmizí a bude muset projít populací, anebo přijde vakcína. Snažím se na tím raději vůbec nepřemýšlet, nechávám to plynout a věřím, že to dopadne, jak má. Ale jinak tady v UK na mě také koukají jak na blázna, že se u nás musí nosit roušky, že prý jsou k ničemu 😀

  23. Pamatuju, jen se mi to teď spíš zdá jako sen.. je to tak vzdálená vzpomínka, že nevěřím, že jsem kdy taková byla 🙂

  24. Já jsem právě v začátcích neměla vůbec sebevědomí, s tím jsem hrozně bojovala a bojuju dodnes, i když je to lepší. A štěstí je hrozně relativní pojem, určitě nechci říct, že jsem šťastná se vším a v každé chvíli. S prací jsem spokojená, ale často jsou na ní věci, které mě štvou. Jestli jsem tě ale dokázala trochu povzbudit, jsem ráda! 🙂

  25. Jéj, dlho trvalo, kým som (zase) zašla na tvoj blog. Obdivujem ťa, že si sa vôbec dala na práva v nemčine. To si ja neviem ani predstaviť (ak niekto nie je rodilý Nemec). Držím palce, nech ti vyjde to prekladateľstvo. Poznám ťa síce iba z diaľky (z instagramu), ale aj tak sa mi zdá, že to ti sadne lepšie. Už sa teším na tvoje preklady, aj keď k tomu príde asi až za veľa času.Máš pravdu, Hogwarts dokáže človeku poskytnúť útechu, zaujímavo strávený čas, nových zaujímavých známych, aj pocit užitočnosti. Nakoľko je tá užitočnosť reálna… závisí ešte od iných vecí. Je len dobre, keď človek vie, čo chce a či práve táto forma má pre neho zmysel. Ale tvoje dielka sa mi páčia. Zaujala ma zvlášť žltá profesorka 😉 a krabička na fazuľky.Píšem hodne neskoro, už tu máš kopu novších článkov. Tak ti aspoň ešte zaželám radosť a spokojnosť – nech už budeš robiť čokoľvek a s akýmkoľvek (väčším, či menším) úspechom.

  26. Jejda, Lenka, aj ty? To hádam aby som sa tam na čas vrátila? :-DAle áno, tiež si myslím, že by ťa to bavilo. Možno až trochu strhlo.

  27. My brother recommended I would possibly like this website.
    He was totally right. This put up truly made my day.
    You can not consider simply how much time I had spent for this info!
    Thanks!

  28. Pretty nice post. I just stumbled upon your blog and wished to
    say that I have truly enjoyed browsing your blog posts.
    In any case I will be subscribing to your rss feed and I
    hope you write again very soon!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *