Střípky z posledních týdnů

Als ob das Leben ein Spiegel wäre, der langsam zu zerspringen beginnt, und dann bleiben nur die auf dem Boden verstreuten Splitter – ungleichartig, ungleichförmig und eigentlich ziemlich hübsch. 
Jako by byl život zrcadlo a to pomalu začalo praskat a praskat, až by zůstaly jen po podlaze rozházené střepy, různorodé, nesouměrné a vlastně docela hezké. (Zbytek článku bude jen v češtině, ale stejně převažují fotky nad textem.)

Leipziger Panometer, podivná výstava a vánoční šílenství
V létě, když jsem se přestěhovala do Lipska, a pak v říjnu, když jsem se zapsala na univerzitu, jsem dostala spoustu různých poukázek a slevových kuponů. Většina z toho propadla dřív, než jsem se vzpamatovala, nebo tak nějak nepřipadala v úvahu (co bych dělala na fotbalovém zápase, že?), ale pár věcí mě zaujalo a chtěla jsem je využít, ideálně spolu s Modrým. Leipziger Panometer je neobvyklé výstaviště situované v bývalé plynárně (nebo vodárně, teď nevím, to je stejně celkem jedno) a výstava Carolas Garten, kterou jsme tu navštívili, byla… přinejmenším podivná. Nějaká paní Carola zemřela a zanechala po sobě velikou zahradu plnou harampádí, záhonků a volné přírody, což inspirovalo jistého fotografa a umělce. Neříkám, že výsledek nestojí za to, jen… je to opravdu neobvyklé a lehce surrealistické. Po tomto zážitku nás čekaly ještě dva wrapy za cenu jednoho a čokoládové wafle s ovocem v centru města. A davy, davy lidí, protože Vánoce. Takže ač si vždycky říkám, že chci chodit do společnosti a tak… nakonec se mi nejvíc uleví, když přijdu domů a zalezu třeba pod peřinu.
Poznámka: Fotky se světýlky jsou často rozmazané tak napůl úmyslně, líbilo se mi to víc, připadá mi to takové…vánočnější. 🙂
Zajímavé reklamy na nádraží (tahle není úplně nej, ale zrovna mi vlezla do záběru).
Ochutnala jsem také jednu pouliční wafli. Nic moc, ale tak Vánoce.
Asi nejsignifikantnější součástí výstavy byla 360° nástěnná malba, kde jsme se na Carolinu zahradu dívali z pohledu…brouka?
Měla tam třeba mršinu kočky, tenisku nebo nějaké dětské hračky.
Suvenýry, jakože fakt.
Taková zvláštní atmosféra, krásně nevánoční, kousek od centra města.
Duha a naděje v lepší zítřky.
Pralinky od Lindt mi letos sice vyprázdnily peněženku, ale všichni obdarovaní z nich měli radost.
Láska prochází žaludkem (a spoustou zkoušek, třeba odloučení, kdy si vlastně moc nechybíte, nebo pochybnostmi, které nejdou vyvrátit).
Ráda vařím a mám vždycky ráda ty chvíle, kdy s Modrým jíme, povídáme si, nebo taky na něco koukáme, nebo prostě neděláme nic moc a držíme se za ruku. Modrý je šťastný a já… jak se to vezme. Vím, že bych měla být, ale na to se asi moc se vším trápím, stresuji a beru si to osobně. Nicméně snažím se (pořád selhávám, ale pořád to nevzdávám). Říkám si, že nemusíme všechno dělat spolu, že mám v životě i jiné lidi, s nimiž stojí za to trávit čas – třeba chodit na koncerty skupin, které Modrý neposlouchá, nebo po památkách, které ho moc nelákají. Hodně to souvisí s naším zájmovým a “kariérním” rozvětvením – po pracovní stránce jeden druhému nerozumíme, byť si často povídáme a snažíme se naslouchat. Hádám, že je to ve vztazích normální a že záleží na jiných věcech, než jestli jsme oba stejně dobří v nějaké činnosti. Nebo?
 (Pokud je nápoj v tomto hrnku studený, znamená to, že při učení zapomínám pít.//Vajíčka se slaninou a sýrem, který jsme neměli strouhaný.) 
(Zapečené brambory se zakysanou smetanou nám chutnají mnohem víc než s tou na vaření. A piškotový dort je taky bezva.//Ať žijou vajíčka k snídani.) 
 
 (Pánvička na všechny mišmaše světa.//Roste nám bejlí.)
 (Naučila jsem se dopékat kuře, hurá!//Salát a Otázky Václava Moravce. Mám ráda, když jíme společně jednou velkou lžící z jedné velké misky.) 
 (Vydatný oběd v menze a studentská večeře doma.) 
 (Tohle je tedy spíš můj zážitek než Modrého – s kamarádkou si jednou za dva tři týdny chodíme sednout do kavárny. První fotka je cappuccino a skvělá knížka, kterou mi L. půjčila, a druhá fotka pochází z kočičí kavárny a jedná se o horkou čokoládu.)
Mé nejprázdninovější Vánoce v životě
V neděli 22.12. jsme vyrazili vlakem přes Drážďany do Česka. V Drážďanech jsme museli dvě hodiny čekat na zpožděný vlak, tak jsme se aspoň prošli po prázdných vánočních trzích. Zajímavá atmosféra, to vám povím. V Ústí jsme s Modrého rodinou šli na vydatný oběd do naší oblíbené restaurace, ozdobili jsme stromek a balili dárky a tak. A hráli si s Ejminkou!
Ejminka ♥
Stromek plný lamet.
Dostala jsem od Modrého náramek a řetízek a měla jsem z toho bláznivou radost. Bohužel prý v zájmu trvanlivosti stříbra bych si je měla sundavat, takže je nejspíš budu nosit jen příležitostně. Nebo budu muset spoustu těch příležitostí najít! ♥ Na druhé fotce je proces balení – Modrého sestra balí a já vymýšlím volovinky na cedulky.
Tohle je Joey, neboli Mourek. Bohužel se k nám nechtěl vůbec přiblížit, plašan.
Ty brzké západy slunce mi jdou na nervy, ale mají své kouzlo… 🙂
Třiadvacátého v pondělí jsem jela vlakem domů a byl to takový zvláštně strávený čas. Koukala jsem z okna, cítila se nostalgicky a když se mě babička v uličce zeptala, jestli umím otevřít dveře a já jí moc nerozuměla, vypadlo ze mě jen “Bitte?”. Přijeli pro mě máma s tátou, taky nevídaná věc. Sestřičku nechali doma samotnou (však už je velká dost, my v jejím věku lezly po stromech a běhaly po vesnici), načež ona, nadšená, že přijedu, šla čekat před dům, zabouchla si dveře, a aby jí nebyla zima, běhala kolem domu. Pak jsme radostně ozdobili stromeček, vyprávěli, malovali, vařili, smáli se a já nevím, co všechno se ještě dělo, každopádně to bylo bezva. Navíc mě táta vytáhl na konverzaci němčiny, což pro mě bylo snad to nejhezčí přivítání, pochvala, pocit, že něco/všechno má cenu. Na Štědrý den jsem rovnala knihovny (za pomoci Betty), viděla jsem svou novorozenou skoro sestřenku Leontýnku, veškeré příbuzenstvo z vesnice, snědla spoustu cukroví a podrbala za ušima spoustu psů. Štědrý večer byl klidný a snad poprvé za dlouhou dobu se nikdo nehádal, nic se nerozbilo, nikdo nebrečel a nevztekal se a tak. Jen strejdovi nebylo moc dobře. Druhý den jsme jeli na večeři (kachnu se zelím, mňam!) k prarodičům na Kladno, i z tohoto rodinného shledání jsem měla velkou radost.
Bertík už je, chudák, skoro úplně hluchý, ale pořád je to čumáček a šikanátor.
Stromek u strejdy, letos snad poprvé jsem ho nepomáhala zdobit.
Náves ve vánočním.
Vaječňák a vlevo dole Eliška.
Vysvětlete jí někdo, že miminka nejsou na hraní. 😀
Andělské zvonění.
Náš stromeček, ač umělý, se mi stejně líbil nejvíc.
Mamka, ségra a její dvoumetrová polovička.
Ten vaječňák tam vzadu je pro mě.
Setkání s přáteli
To byl divoký pátek! Dopoledne se u nás stavila Baruš, asi dvě hodiny jsme povídaly v kuchyni, pak jsme jely do Prahy (a na dálnici potkaly jinou spolužačku), kde jsme se v podstatě jen najedly, protože plán “Výstava medúy” nám nevyšel. Tak jsme jely zase zpátky, k Baruš domů, kde jsme prskaly prskavky a fotily fotky. Nakonec se to docela povedlo. Večer jsem, obklopena ještě pár dalšími spolužáky, vyrazila ven – původně jsme si chtěli sednout v takové restauraci, ale měli plno, tak jsme prostě museli skončit v místním baru. Ze začátku to bylo klidné a první tři hodiny utekly jako voda – s Baruš, Zuzkou a chvíli s Vojtou jsme povídali, drbali a dumali a tak. No a pak přišel i zbytek spolužáků, co tak po pátcích hromadně popíjí, a protože měli (zjevně podnapilou) radost, že se vidíme (nebo že je pátek), chtěli si se mnou ťukat o sto šest. A co si budem – neměla jsem žádnou výmluvu, proč nemůžu, a taky jsem nechtěla kazit atmosféru a dělat drahoty. A i když mi druhý den žaludek trochu plaval, rozhodně těch pár paňáků čehosi stálo za to. Trochu jsem se motala, měla jsem dobrou náladu a popovídala jsem si… no, asi s každým. A neskutečně mě to dobilo (i dobylo).
Ty vlasy ♥
Se Zuzkou, střízlivá.
Tady už celkem mimoň s rozjařenou sestrou.
Rodinné chvíle
Měla jsem i pár dalších skvělých zážitků s rodinou. Byla jsem s tátou a Betty v lese, na bruslení, s mamkou pak v Muzeu TGM v Lánech u Rakovníka. Taky na Silvestra přijel Modrý, hráli jsme s rodinou kostky a usnuli ještě před půlnocí, a na Nový rok jsme navštívili prarodiče. A pak mě rodiče s Betty vezli do Německa, přespali tu a při zastávce v Ústí se viděli s Modrého částí rodiny, což mě vždycky tak nějak… rozradostní. 🙂
Můj velký nos a psovy velké oči (chce jít ven).
Malá čarodějka ♥
Dámy a pánové, motivační šaty! Byly tak krásné a nemohla jsem je v obchodě nechat, ale bohužel mi nejdou úplně dobře zapnout přes prsa… zatím! (větší velikost už totiž neměli)
Poprvé jsem ochutnala boršč (výborný!) a po dlouhé době četla Respekt.
A přišel mrazík! ♥
Už by to chtělo ostříhat no. 😀
Muzeum TGM v Lánech
Výstava o retro Vánocích
S tímhle jsem si hrála jako malá i já, toho kohouta máme ještě na půdě
Roztomilé hrníčky!
V samotném muzeu se toho od mé minulé návštěvy před dvěma lety moc nezměnilo, ale i tak to bylo milé shledání.
Kupte si Četnický obzor!
Betty nakonec spala s tátou v obýváku na rozkládacím gauči. Naštěstí. 😀
Co se jinam nevešlo
Pár zbylých fotek a myšlenek? Asi mě čeká pár “životních” rozhodnutí, co se studia týče, a je to trochu zmatek, ale zároveň děsná úleva. Víc zatím nemá cenu rozebírat, sama nic nevím – jen to, co nechci. Pálím svíčky a posmrkávám kapesníky. Snažím se smířit se se vším, co nemůžu změnit, a s rozmyslem měnit to, co považuji za nutné.
Západ slunce nad Wilhelm-Leuschner-Platz a rozmazaný cyklista.
Z cesty do Drážďan – hezký východ slunce a boty, co sice vypadají dobře, ale udělaly mi puchýře (po kolikáté už?), tak jsem si v Ústí prostě zašla koupit nové.
 Spolužačka z práv mě (a čtyři další holky) pozvala na vánoční pečení, a byl to vážně krásný večer. (I když se paragrafové perníčky nepovedly a musela jsem odejít dřív.)
 Jeden pokus o běhání a jeden smajlík na malíčku.
Vollversammlung (valné shromáždění) v aule ohledně Klima-Streik-Woche
Tohle je taky prosinec.
Jaké byly vaše Vánoce? Hádáte se doma? Bojí se vás kočky, nebo vy se bojíte jich? Co právě čtete? Také občas rádi utíkáte před realitou? Jak zvládáte spolužití s někým, kdo je vám blízký, ale zároveň už se znáte možná až moc dobře? Pálíte svíčky? Prskáte prskavky? Jak vypadá váš vánoční stromek? (každý rok stejně?) Kdyby zítřek byl vaším posledním dnem, co byste dělali? Chodíte do deště s deštníkem? Máte rádi symboly? A vaječňák a lososa a cukroví a takové ty věci, co k Vánocům patří a tloustne se po nich? Pochybujete? A o čem?
 
Díky za vaši přízeň a držím všem palce, ať už vás čekají jakékoliv zkoušky nebo rozhodnutí. 🙂

13 thoughts on “Střípky z posledních týdnů

  1. Teda, tohle je první článek, u něhož jsem opravdu viděla datum vydání v roce 2020, a nějak to na mě dolehlo, ty dvě dvacítky, je to divný, nemůžu se s tím sžít. To datum je na můj vkus až moc futuristické.A tvoje otázky jsou vždycky tak podnětné, že se určitě zase neuhlídám a napíšu nějaký příšerně dlouhý otravný komentář. (Měla bys udělat nějakou další blogerskou výzvu, protože se umíš ptát. Ale možná, že blogerským výzvám už odzvonilo. Těžko říct. Možná to raději nechci ani vědět, bylo by mi to líto.) Moje Vánoce byly jako už tradičně strávené s nemocí, tahle vánoční tradice se mi táhne už od dětství, ale asi to je lepší, než být nemocná během zkouškového. Doma se hádáme, samozřejmě, obzvlášť když jsou Vánoce a když jsem nemocná a tím pádem jsem celé dny zavřená doma a začínám být otravná, protože poslední dobou nejsem vůbec zvyklá válet se doma. Kočky se mě nebojí – to třeba děti jsou ze mě mnohem vyděšenější než kočky. Ke spolužití ti asi nic moc nenapíšu, a nejspíš ani do budoucna, protože se se mnou nedá vydržet do té míry, aby se se mnou někdo znal a zároveň se mnou chtěl bydlet. Svíčky nemám ráda, možná se ti to bude zdát hloupé, ale vždycky jsem svíčky viděla jako zbytečné nebezpečí pro někoho tak nešikovného, jako jsem já. Prskavky jsme v minulých letech možná na silvestra měli, ale není to žádná naše tradice, nicméně, ty tvoje fotky s prskavkama jsou naprosto boží stejně jako zbytek fotek (jako vždycky). Náš vánoční stromek je každý rok prostě větev, ale je to fajn. Jsem takový zatrpklý odpůrce zbytečností, jako jsou například jakékoliv dekorace. Kdyby byl zítřek můj poslední den, asi bych se snažila najít někoho, kdo za mě vezme moje směny v práci do konce měsíce. Kdoví, jestli by mi na to den stačil. Do deště chodím s deštníkem, pokud si ho zrovna nezapomenu. Symboly jsou pro mě moc široký pojem, abych k nim mohla něco říct, ale třeba symbolismus jsem měla ráda vždycky. Lososa nejím a upřímně, vaječňák je něco, co bych nikdy dobrovolně nepila, ale nechci to nikomu znechucovat, prostě, každý máme jiné alkoholické preference (já jen nerada všechny tyhle věci, co chutnají, jako by do nich někdo přilil francovku). A pochybností mám mnohem víc než jistot, ale tak to bylo vždycky.Ty tvoje béžové boty na podpatku mě teda fascinují, v těch kdybych si já někam vyšla, tak už si nikdy nikam jinam nevyjdu, protože bych po cestě se svou rovnováhou nejspíš upadla a umřela. Že ty se jednou dáš na podpatky, kdo by to byl řek!

  2. Taky mě to 2020 děsí. A hlavně mě vždycky, když to datum píšu, štve, že ani dvojky, ani nuly nejsem schopna napsat stejně veliké, kulaté nebo já nevím co. Stejně tak nemám ráda, když mám víc písmenek za sebou a každé vypadá jinak. Dokonce se mi občas stává, že v jednom slově napíšu stejné písmeno jednou psace, jednou tiskace a potřetí tak něco mezi. :DDoufám, že teď už ti zdraví na nějakou dobu vydrží! Taky mám ráda symbolismus, byť většinou vidím v symbolech něco jiného, než učebnice nebo učitelé. Já nevím, jak chutná francovka, takže nemůžu soudit. 😀 Jinak, tyhle boty mám už asi pět nebo šest let, jen je prostě vůbec nenosím, protože vždycky ujdu pár set metrů a už mám puchýř na chodidle. Asi jsem na podpatky moc těžká nebo nevím. 😀 (článek jsem dokonce i našla – http://vysvobozena.blogspot.com/2013/04/zivotareni-v-bile.html)Měj se hezky, držím palce se zkouškami a s výsledky CAE, a snad přinese ten futuristický rok více radostí než zklamání. 🙂

  3. Já jsem češtinářka, on je matematik. Asi nemůžeme být profesně rozdílnější. A vlastně je to ve spoustě věcech lepší, než kdybychom byli stejní. Vždycky jsem to měla tak, že jsem si ráda hájila i své vlastní výstřelky a chvíle pro sebe :)Moje Vánoce byly moc hezké, i když to všechno strašně rychle uteklo. Ale stihla jsem skoro vše, kromě party s partou, jenomže ta se mi křížila a obraceč času holt nemám. Ale není všem dnům konec. Doma to bylo jako vždy milé a pohodové a konec roku jsem strávila v UK s mužem. Co víc si přát. Jo a stromek jsme měli zase živý. Teda ještě máme. Teda rodiče samozřejmě, já v Praze neměla nic, nějak mi to přišlo zbytečné a navíc poslední měsíce roku byly ultra hektické a nestíhala jsem zhola nic.Začátek roku je taky hektický. Zkouškové a tak (protože teď dělám znovu prvák), s prací se to moc nekombí. Věřím ale, že to zvládnu. Možná mi trochu pomáhá, že jsem teď doma sama, bůhví, jaké to bude, až zase budeme v bytě dva. Morálka pak vždycky snáz upadá 😀 O to víc ho ale obdivuju, že dokáže pracovat doma. I když jsem doma taky. A jinak se hádáme, no, to mi přijde normální. Snažím se tomu vyhýbat, protože to nesnáším úplně ideálně, on je v tomhle ohledu muž dost specifický a obzvlášť ty dohry pak nemám ráda :DSvíčky pálím, ale nejsem na ně nějak extra vysazená. Prskavky nemám ráda, docela se jich bojím. S deštníkem chodím, i když mám už několik let a několik deštníků v řadě docela šílený deštníky. Nemám ale nic vhodnějšího… I když teď mám vlastně i takovou jarní/podzimní nepromokavou bundu :DKdyby byl zítřek můj poslední den… Asi by vypadal skoro jako jiný den, protože bych si nedokázala dupnout a nepřijít do práce, haha. Akorát odpoledne bych se snažila být spíš s blízkými než se učit. Co se symbolů týče, nemám vyhraněný názor. Některé ano, některé ne.Vaječňák jakž takž, ale nějak mě obecně tolik alkohol nebaví, radši si dám na Vánoce horkou čokoládu. Lososa mám ráda, ale my ho na Vánoce nemáme – já mám kuřecí řízek a ostatní kapra. Obecně na Vánoce váhu moc neřeším, i když letos jsem přibrala už před Vánoci a chci se teď dostat zas zpátky do formy (teda spíš tělesné formy), ale asi ne nijak urputně. Jo a pochybuju, jasně. Nejčastěji sama o sobě.Zrovna dočítám Nový epochální výlet pana Broučka a mám první vydání, což je fakt super. Co teď čteš ty? A o čem pochybuješ? Právě v Lipsku tě nenaplňují? Ať je tvůj start roku 2020 (přísahám, že mi nikdy nedělalo takový problém začít psát správně nový rok).

  4. Krásně prožité svátky, z fotek dýchá kouzelná atmosféra :).U nás se nehádáme, jen máme výměny názorů :D. Ale jen docela maličko :D.

  5. Jé, vážně? Tak konečně zase trochu slyším o nějakých odlišných profesích ve vztahu, už jsem se bála, že to ve skutečnosti neexistuje. 🙂 Snad si budete dlouho rozumět! ^^Taky jsme u nás v Německu nic neměli, jen dva svítící sněhuláky, ale ty si tu necháme i v lednu, jsou hezcí. Ono to prostě bez takové té širší rodiny nemá moc cenu. A jak správně podotkla jedna kamarádka – dokud ten stromeček jenom zdobíš, ale už ho neodzdobuješ a nevyhazuješ, pořád jsi dítě a nemusíš ty Vánoce brát tak zodpovědně a stresovat se. 😀 A co studuješ, smím-li se ptát? 🙂 Držím palce, každopádně!Hádání… já bych se někdy vlastně hádala docela ráda, víš, jako že když mám nějaký záchvat a prostě ze sebe všechno vylévám, potřebovala bych, aby na mě Modrý zakřičel, klidně mnou zatřásl nebo něco, když mu něco vyčítám, tak aby on začal štěkat na mě – to by mému cholerickému já do jisté míry udělalo radost. Jenže on mě prostě nechá se vykřičet, tak nějak se schová, a teprve když jsem zase v klidu, můžeme se bavit dál. Což neříkám, že je špatně, ale někdy mě to štve. :DNo, včera jsem dočetla Už jsem normální?!? z Booklabu a teď na mě čeká Eldest (akorát jsem Eragona četla už před třemi lety a moc si to nepamatuju, tak to bude legrace :D). Jo a pořád mám rozečtené Buddenbrookovi, ale to bude dlouhá cesta ještě. 🙂 Jinak co se týče práv – (ne)oficiálně jsem je tak nějak zabalila. V Lipsku nicméně zůstanu. :)Díky za komentář, i tobě do nového roku (jak dlouho se to smí ještě říkat? :D) hodně všeho pozitivního! 🙂

  6. No jo, přeci jen to patří k demokratickému státu, a stát tvoří rodina, tak co bychom u štědrovečerní večeře nediskutovali o všem, u čeho se dá vybouchnout, žejo. 😀 Né, dělám si legraci. :DA moc děkuji za komentář!

  7. Studuju stále totéž, jen odznovu, dálkově, v Hradci. Nějak ne a ne si ten titul dodělat :DNo u nás je po každém sporu něco jako tichá domácnost, takže taky nic moc :DAha aha a půjdeš teda na něco jinýho než na práva? Nebo si budeš hledat práci?

  8. Ahá. 😀 No jo, já asi taky nebudu mít studium tak přímočaré, jak jsem si vždycky myslela. Ale minimálně do středy nemůžu říct, jak přesně to bude. Možná se mi podaří přihlásit se do druhého semestru něčeho jiného, když ne, budu ten půlrok muset pracovat (akorát se bojím, že bych si nic lepšího než supermarket nebo fastfood nenašla, do knihkupectví tu chtějí vyučení. :D).

  9. Vánoce jsem si užil, ale uteklo to hrozně rychle. Prskavky pálíme. Máme s Hankou dvě dcery (jedné v únoru budou čtyři roky a té druhé jsou teď tři měsíce). Večer na Štědrý den jdou holky zapálit ven prskavky a \”zavolat na Ježíška\” a on zatím přiletí a nadělí dárečky. K jídlu si dáváme hráškovou polévku a pak lososa. Letos byl stromeček jedlička (asi podruhé) a vyhovoval nám asi nejvíc. Zdobíme pokaždé stejně a nedržíme se nějakých barevných trendů.Letos Hanka taky prvně dělala vaječňák. Trochu byla nejdřív nešťastná z konzistence, ale ono to ještě zhoustlo a taky čekala, že to bude sladší a on tam byl spíš cítit ten rum. A svíčky pálíme taky. Jinak za těch deset let co jsme spolu už se známe docela hodně. 🙂

  10. Ty jo, deset let, to už je vážně dlouhá doba! Věřím, že jste oba i dobří rodiče! 🙂 S vlastní rodinou musí Vánoce ožít úplně jiným způsobem – myslím když je člověk rodič a ne dítě. 🙂 A hrášková polévka zní jako hodně dobrý nápad, asi se pokusím u nás něco takového prosadit! 😀 🙂 Díky za komentář! 🙂

  11. Ahoj, konečně jsem se dostala k tomuhle článku. 😀 Mám pocit, že mi přestaly chodit upozornění (a nebo je nestíhám všechny registrovat?).Výstavu divných zabordelených zahrad bych chtěla vidět – stejně jako tu s retro Vánocema. To je něco pro mě. Rozumím tomu, že člověk občas není schopný cítit se šťastně, mám to tak často – ale Tina měla půjčenou knížku ze školky o grumpy opici a poselství je, že je v pořádku cítit se občas grumpy. 😀 Chudák sestra běhající kolem domu. Snad nečekala dlouho?! 😀 S manželem jsme si uvědomili, že máme strašně málo společných zájmů, ale asi je to teď i tím, že každý máme jiné starosti – on ty pracovní a rodinně organizační, já zas domácnost, děti a běhání do školky a zpět. Fotka 3 v posteli mi připomíná mou nejoblíbenější aktivitu. Řeknu dětem, že si uděláme party v posteli, ony tam natahaj hračky a knížky a já podřimuju. :-)) Přeju hodně štěstí v oblasti studijních rozhodnutí.

  12. Ještě aby to s tím manželem nevyznělo pesmisticky… 😀 náš hlavní víkendový zájem je zabavit a unavit děti. Udělat nám i jim pěkný vzpomínky a utužit vztahy. Někdy utužení vztahů nevyjde, protože se pohádáme (jo, děláme to…), ale aspoň ty akce co vymýšlíme pro děti nás oba taky baví – jezdíme na vejlety, na hřiště, na kešky do lesa (to děcka neba), do muzeí (to kupodivu děti milujou). když jsem hodně vyčerpaná, tak ho vyšlu samotného a on si pak dá spicha s nějakým dětným kámošem… nebo si někdy rozdělíme děti, protože starší chce něco, co by nebylo ještě dobrý pro tu mladší…

  13. Zkusím to vzít od začátku a postupně… hodně světel. Líbí se mi ty fotky se světly a světýlkami, vánoční výzdoby, betlémek. Ta modrá keramika je šmrncovní!Zahrada pohledem brouka – to srovnání pobavilo, ale vlastně máš pravdu. Krásné jsou ty olistěné fotky na pozadí temného zamračeného nebe. Škoda že je nejde jednotlivě olajkovat.K domovu – doma je doma a i když jsi světu otevřená, kouzlo domova dovedeš pocítit. Pěkné vánoce jste měli, to ano. A dívám se, dokonce zvonící stromeček! Andělské zvonění se tomu říkalo a možná pořád říká.Fotografie máš celkově moc povedené, krásné záběry, jsou kouzelné, opravdu.Tvoje ségra je ohromně fotogenická, a nakonec i ty vypadáš na fotkách dobře, ve smyslu, že se tváříš přirozeně, někdo se opravdu nedovede do foťáku podívat, aby nevypadal křečovitě. U tebe pohoda, mamce to sluší a Bětuška roste jako z vody. Pejsek má pěknou čupřinu (asi by to chtělo fakt zástřih 😀 )Vidím, že jsi měla spoustu zážitků, vesměs pěkných, moc ti je přeju.Taky vidím kapku smutku a někde v pozadí jiskru nejistoty a možná budoucího rozhodování. Co se vztahu týče… nikdy jsem tak dlouho jako ty, s přítelem nevydržela, takže rozhodně nemám akademii na dobré rady. Ale říká se, že když je vztah delší, prostě se ztrácí fáze zamilovanosti a přichází další fáze, kde se zamilovanost přesunuje do něčeho jiného. Zvyk, soudržnost, láska, těžko to nějak pojmenovat. Krize přichází a odchází, lidi, když jsou spolu delší dobu, nebo dlouhou dobu, se čas od času pohádají, ale to není na překážku, vyčistí se vzduch. Jestli je tam něco hlubšího, to už posoudíš sama, zatím mi připadáte jako sympatická dvojice. Nemusí vás všechno spojovat, naopak je dobře, pokud máte nějaké zájmy odlišné, důležité je, jestli to, co vás spojuje, stačí. Nejspíš by to všechno mělo být vyvážené, jestli něčeho začne přebývat nebo naopak scházet, pak přichází problém. Ale to poznáš časem, zatím si vedeš moc dobře, a ať se rozhodneš jakkoliv, vždycky to bude tvé rozhodnutí, a někam tě povede.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *