Duhové radosti

Nechtěla jsem poslední zářijový (a první podzimní) článek začínat nějakými klišé hláškami o tomhle ročním období, ale nemůžu si pomoct. Protože počasí je všelijaké, život taky, ale vesměs je obojí nečekaně příznivé a pozitivní. A barevné. Jako duha, kterou jsem tenhle týden viděla už třikrát a určitě to musí být nějaký můj osobní rekord.

Červená
Máme byt. Máme kde být. Je to zvláštní rovina, do níž se vztah posouvá, když po třech letech těšení se na víkend máte najednou všednodennost ve dvou. Mít prostor pro sebe. Mít přístav. Mít červený gauč (byl levnější), na kterém můžete trávit večery a večeře, opírat se o sebe a natáhnout si nohy. Mít novou knihovnu – prázdnou, čekající na přírůstky, které si pečlivě vyberete. Zjišťovat, že topení topí a záclony zútulňují. Pozorovat déšť a západy slunce za oknem. A taky toho hnusného pavouka, kvůli němuž to okno nikdy neotevřete, ale který vás zároveň svým způsobem fascinuje. Mít stůl, u něhož jíte, a stůl, kde pracujete, spoustu prostoru. Místnost, kde trávíte den a místnost, kde trávíte noc. Dózičky na mouku a müsli a pytlík křížal přesně na takových místech, kam si usmyslíte. A košík na ovoce plný mandarinek. Můžete být sami a přitom mít v druhé místnosti někoho, za nímž můžete kdykoliv přijít. Snila jsem o tom dlouho, a teď je to tady. A já si na to pořád asi ještě úplně nezvykla, protože těch změn je najednou tolik, že mozku bude chvíli trvat, než si zvykne na vrzání podlahy na chodbě, tři monitory v pracovně a dvěma pyžamům pod dvěma polštáři v ložnici.
Oranžová
Zítra. Už zítra udělám zase další krok. Nebo skok. Snad ne ze skály, ale spíš o stupínek výš. Jdu se zapsat na univerzitu. It’s not that big a deal, jenomže to bude znamenat spoustu věcí. Předně dostanu UniCard, s níž budu moct chodit na obědy a jezdit vlakem. A taky chodit do knihovny a kopírovat si skripta a jiné dokumenty. Taky se budu muset odhlásit z PF UK a zařídit na pojišťovně uznání Universität Leipzig jako vysoké školy na úrovni těch českých, abych byla brána jako student. A hlavně se budu muset přestat bát. Toho, že nebudu rozumět. Toho, že se se mnou nikdo nebude bavit, protože jsem cizinka, mám slovanský přízvuk, trvá mi, než se vyjádřím a hlavně jsem úplně divná. Samozřejmě to bude znamenat také to, že si budu muset v životě zase nastolit řád a pořádek, pravidelně se připravovat a dávat veškeré úsilí tomu, abych to zvládla. Protože ač si připouštím, že bude v pořádku nezvládnout to, nemůžu nedat tomu sto procent všeho. Když jsem snila o tom, že jednou budu studovat v Německu, nikdy jsem nevěřila, že se to reálně povede, a tak jsem poslední rok soustředila energii hlavně na to, abych se sem dostala. Pak jsem zařizovala ten background, jakože kde budu bydlet, komu kolik budu platit za co a jak se dostanu z nádraží do školy. Ale konec srandy, jsem v cíli číslo jedna. Další cíl: zvládnout první semestr.
Žlutá 
Měla jsem krizi. (Což je hloupé příznávat poté, co jsem září začala optimisticky s tvrzením, že krizí jsem si v létě a po maturitě užila dost, a teď se konečně začnu připravovat na studium a užívat si zářijové prázdniny.) Poslední týden jsem byla sama v novém domově, ale neprobíhalo to přesně tak, jak jsem si to představovala. Zařizovala jsem spoustu maličkostí, které bylo potřeba udělat, ale nic z toho, co jsem si napsala na svůj pomyslný to-do list. Chtěla jsem využít období bez internetu ke čtení (a dočtení něčeho!), ke sportu a péči o sebe. Nakonec to nedopadlo podle mých představ, ale přeci jen jsem se naučila spoustu jiných věcí.
Tak třeba jsme s Modrým sestavovali počítač. Tedy, dělal to samozřejmě on, já jen oxidovala kolem, ptala se, jestli nechce pomoct, byla nervózní s ním a trochu mu do toho kecala. Počítač sice ještě neběží tak, jak by měl, ale já už aspoň rozeznám grafickou kartu od procesoru. Jo a taky vím, jak vypadá pračka zezadu a že rychlovarná konvice umí vypnout televizi. Nehledě na to, že mi mamka odkázala papiňák (i s gulášem uvnitř) a já teď cítím povinnost naučit se v něm něco uvařit, aniž by to bouchlo.
 
Zelená 
Mohla bych si přeškrtnout všechny ty nepříjemné povinnosti, kterých jsem se tolik bála a nějak proběhly, aniž by to ve skutečnosti bylo tak děsivé. Vyzvedla jsem svůj první balíček na německé poště. Komunikovala jsem s domovníkem, elektrikářem, technikem z Telekomu, prodavačem v Obi a paní na úřadě. Jo a taky se sousedkou ze druhého patra, která mě pozvala “někdy” na kafe, což mi udělalo velkou radost. Zaplatila jsem nájem, zálohu za elektřinu, vypořádala se s pár dopisy, před jejichž obsahem jsem utíkala. Teď ještě konečně vyřešit tu banku a zakulit popelnici, a bude to dobrý. Dneska strašně moc prší, ale je to fajn, protože můžeme být zalezlí doma, poslouchat, jak vítr duje do střechy, pít čaj z termosky, protože konvici na čaj zatím nemáme, a přemýšlet, jak to uděláme s nefunkční pračkou.
Modrá 

Znáte seriál Scrubs? Jeden doktor v něm vyjádřil takovou myšlenku, že člověk musí nenávidět své tělo, aby na něm intenzivně pracoval a snažil se ho změnit. Jasně, je to úplný protiklad toho pozitivního přístupu, který bychom k sobě měli mít, ale něco na tom možná bude – totiž, to mě napadlo, když jsem otevírala sklenici nutely a nadávala si, proč to sakra dělám. V jakém bodě se zvrtlo mé úsilí, můj životní styl, a převrátil se zase zpátky tam, kde byl? Tedy, ne tak úplně. Zase dost jím, ale taky hodně cvičím. Přibrala jsem zpět na svou loňskou (původní) váhu, všech deset shozených kilo. Ale necítím se stejně jako tehdy – a ani tak nevypadám, což říkají kalhoty, které mi pořád trochu sklouzávají, a podprsenka, která je sice nepohodlná, ale dá se použít. Není to tak, že bych se měla ráda za to, že žeru, spíš naopak. S každou další tabulkou čokolády roste má nechuť. Ale možná prostě ještě zase nevyrostla úplně a já potřebuji trochu času, abych se zase dostala do těch kolejí, v nichž jsem byla do května. Což znamená mít v životě spoustu jiných věcí, na které se soustředit, než jen na to, jak vypadám. Škola postačí úplně skvěle.

Jenže o tom tahle “radost” vlastně neměla být. Radost mi totiž (jak jinak) dělá Modrý, který je buď slepý nebo zaslepený, každopádně skvělý. Onehdy jsem měla zase trochu záchvat ohledně své nedisciplinovanosti a vzhledu, a on mi řekl přesně to, co každá holka chce a nechce slyšet zároveň. Ne, nejsi nejnádhernější modelka, jasně že máš vždycky na čem pracovat, ale právě proto tě mám rád. Protože se nebojíš dát si k obědu svíčkovou a zajít si na zmrzlinu. Protože se ti hlavou nehoní jen kalorie, ale i spousta jiných důležitých věcí. Protože ráda experimentuješ s jídlem i se životem a občas je fajn dělat změny, zkoušet nové věci, nové sporty, nové jídelníčky, nové způsoby, jak začínat. A protože si s tebou připadám v pohodě takový, jaký jsem já, protože vím, že mě podpoříš, když na sobě budu pracovat, a neodsoudíš, když to zrovna nezvládnu. Nebo něco na ten způsob. Fakt je, že si uvědomuji, že Modrý je ve skutečnosti mnohem tolerantnější než já a že všechny tyhle věci bych měla říkat spíš já jemu – ale on ví.
Indigo
Nekonečně prázdná, nekonečně plná. Tak jsem se cítila v posledním týdnu. Byla jsem doma sama, protože jsme ještě neměli zavedený internet, a tak musel Modrý chodit celý týden do kanceláře. Ráno jsem se válela do osmi, protože jsem se bála probudit se a začít další den, v němž se mi nebude do ničeho chtít, v němž promarním kus života a užeru kus sebe samé. Dopoledne jsem chodila na nákupy všeho možného potřebného, odpoledne jsem hrála hru na x-boxu – dráčka Spyro. Docela mi to šlo, a hlavně mě to bavilo. Jen občas jsem se zasekla a pak jsem si uvědomila, že se stresuju s tím, že nemůžu chytit trola, a přitom bych měla dělat něco užitečného a stresovat se s tím, jak zvládnu život. Ale uplynulo 120 hodin a já měla důvod, proč se ráno s radostí probudit. Přijeli rodiče, sestřička a Modrý. Zapekla jsem brambory se smetanou (a masem, sýrem a slaninou), uklidila jsem a umyla si hlavu. Celý den jsem se usmívala. Táta se pokusil opravit pračku, navrtal konzole na záclony a přivezl mi pracovní stůl. Mamka zahustila guláš hladkou moukou a pomohla mi umýt okna. Modrý si hrál s WiFi připojením a (což jsem pozorovala skoro až dojatě) s Alžbětou, která se ho konečně přestala bát a začala k němu vzhlížet. Takže tenhle týden byl na jednu stranu nekonečně prázdný a osamělý, na druhou stranu nekonečně naplněný a radostný, za což může právě víkend a přítomnost rodiny.
Fialová 
Znám spoustu lidí, jimž říkám přátelé. A jak říkal Malý princ – jsou jako hvězdy. Existují, i když je zrovna nevidíme. A občas spadnou z nebe, když to nejméně čekáme. Nejtěžší je najít rovnováhu mezi vším starým a novým. Jak moc pro mě znamenají ti, s nimiž jsem vyrůstala a dospívala, kteří pomáhali utvářet mě samotnou? Neublížím jim, když je “vyměním” za nové tváře, které mi pomohou s novou části života tady? A jak se vlastně ze známostí stávají přátelství? Může přátelství vyprchat? Otázky bez odpovědí. Tohle se asi musí prožít. Jsem ráda, že mám na koho se obrátit, když někoho potřebuji, a i když si občas připadám sama, občas zase cítím, že tam venku opravdu dýchá celá řada lidí, kteří mi tu pomocnou ruku podají.
Kdy jste naposled viděli duhu? A kdy naposled měli z něčeho radost? (I kdyby to bylo před pěti minutami z toho, že v Kauflandu mají o pět korun levnější máslo.) Co podle vás znamená být dospělý? Kdy jste se vy poprvé setkali s životem dospělých? Jaké to bylo? Bojíte se nových začátků, nebo se na ně těšíte a upínáte? Jak zvládáte krize čehokoliv? Kolik dní bez internetu byste přežili? (Nebo se vám reálně podařilo přežít, můj rekord je osm.) Jak moc záleží na vás a jak moc na okolnostech, když jdete za svým snem? A co dělat, když dojdete do cíle?
Přeji vám krásný, duhový podzim. 🙂

22 thoughts on “Duhové radosti

  1. Nádherně napsaný článek 🙂 Je trošku paradoxní, že i když jsem teď v trošku jiné životní situaci než ty, tak jsem se v článku našla 🙂 Úplně mě až dojalo, co ti řekl Modrý, když jsi měla \”záchvat\” ohledně nedisciplinovanosti a vzhledu. A držím ti palce, aby ti papiňák nebouchl 😀 Another Dominika

  2. Vlasti, sedím v knihovně a i když bych měla číst rozsudky ESLP, skoro tu brečím nad tvým článkem. Je to krásný – i pro mě, tohle všechno sledovat. Přijde mi, jako bys byla tak o 5 let starší než já. Přeju ať to všechno zvládnete. Občas přemýšlím, co bylo tím spouštěčem připadat si jako dospělá a dost možná v některých těch argumentech zaznívá i slovo pračka 🙂

  3. To jsem moc ráda, snad ti článek pomohl aspoň v něčem – třeba v tom, že nejsi sama, kdo má těžká období a světlejší dny. Držím palce, aby nebouchlo vůbec nic. 🙂 😀

  4. Nebreč! Nicméně strašně moc si vážím toho, že čteš můj článek, když bys svůj čas mohla využít (a asi i měla) k vyšším účelům. 🙂 Dej pokoj, už takhle si připadám stará a na svůj věk dost pitomá někdy. 😀 Pračka je prostě takový vynález jen pro dospělé, řekla bych. 😀 Měj se krásně a držím palce s těmi rozsudky. 🙂

  5. Tak ať se ti ve škole líbí! Já mám ráda začátky obecně, přijde mi super to očekávání, možnosti, nikdy nevíš, co přesně tě čeká a můžeš si to malovat. I když ten krok do neznáma je občas těžkej, tak nějak mi pořád začátky přijdou lepší než konce.Osobně mě nejvíc dospělost dohnala, když jsem začala bydlet sama (teda… bez rodičů), do té doby to šlo pozvolně, postupně jsem se stávala samostatnou jednotkou, která si všechno zařizuje sama. Ale teprv s placením nájmu a vůbec všeho to přišlo. A taky s prací.Na internetu možná trošku závislá jsem (asi jo), ale když na to přišlo, neměla jsem problém na dva týdny vypadnout mimo signál a připojení. A asi bych stále problém neměla, jen je těžké internet vynechávat, když mám tu možnost. Jo a teď, co muž zase odcestoval, by to bylo nesnesitelný.Víc těhlech deníčkových článků! Zrovna teď se mi poslední prožitá radost hledá těžko, je někde utopená v slzách z loučení, ale ono to zas přijde a budu se radovat z každý drobnosti! Měj se fajn 🙂

  6. To je fajn, když spolu takhle můžete bydlet – mají a měli to tak asi všichni zamilovaní. Kromě mě a mého polovičáka – dva roky jsme spolu chodili, pak se vzali, ale neměli společné bydlení, společně jsme začali bydlet o rok a kus později :D.

  7. Díky! Pokusím se takovéhle deníčkové články psát častěji, ale ono ne vždy je chuť, čas a tak úplně náplň. Mám pocit, že se beztak pořád strašně opakuji. Ono asi má člověk většinou radost z podobných věcí. 😀 Jo, nájem, to je sranda. Nejhorší je, že ti všechny tyhle výdaje úplně spolknou výplatu. Takže ani nemůžeš mít z těch vydělaných peněz takovou radost. Leda když máš svou práci ráda a není to pro tebe \”jen\” zdroj příjmu. Držím palce, ať je odloučení snesitelnější. 🙂

  8. Mňa tá dospelosť obchádza alebo sa jej vyhýbam a nechcem ju prijať :/ Zakaždým, keď ju pocítim, tak dostávam depresiu, lebo sa od teba toľko vyžaduje a ty máš pocit, že nakoniec aj tak zlyháš…nebudem ti klamať, ale ja mám z nej strach! O.o Avšak nemôžem sa pred ňou ukrývať večne, viem…preto je dobré mať priateľov, ktorý pomôžu, poradia a búdu s tebou – v dobrom aj v zlom :DDúhu som videla tento rok len raz, ale bola to dvojitá dúha, takže môžeme povedať, že to bolo až 2-krát 😀 Ja som mala teraz naposledy radosť z vyvrtnutého členku, ktorý mi zaistil mesačnú PN 😀 Ja viem, znie to čudne, ale ja som taká rada, že si od všetkého oddýchnem ^.^…Veľmi sa teším z toho, že vám byt vyšiel, prajem ti, aby sa ti darilo v škole a uvidíš, bude to skvelé – budú ťa mať radi♥ Naozaj nádherný článok s rovnako krásnymi fotografiami (a ty si na nich nádherná!♥)…prajem ti nádherný deň aj týždeň!

  9. To mě mrzí, že první týden byl takový těžší. Ale je to změna, není to jednoduché, to znám. Ale určitě to bude časem jen lepší a lepší a ty budeš moci naplno docenit výhody vlastního bytu 😀 Závidím ti, že sis ho mohla zařizovat podle sebe 🙂

  10. Vlastně mám strašně velké štěstí, že se to celé takhle povedlo. Ne že by v tom sdíleném bytě, kde jsem byla předtím, bylo všechno vyloženě hrozné, ale spousta věcí mi vadila. Obecně asi to, že jsem tam byla s lidmi, k nimž nemám žádný vztah, nebo rozhodně ne takový, abych po nich neustále uklízela. 😀 Také ti držím palce a děkuji za komentář! 🙂

  11. Vůbec to nezní divně, všechno zlé je pro něco dobré! 😀 Ale doufám, že se brzy uzdravíš. 🙂 Měj se krásně a moc děkuji za milý a upřímný komentář! Držím palce s přijímáním dospělosti, snad to obě nějak zvládneme. 🙂

  12. Moc pěkné radosti. Zrovna nedávno jsem vzpomínala na tvoje (i svoje) nemalé radosti a říkala si, že to vždycky bývalo takové pěkné shrnutí tvých životních novinek, a že jsem to vždycky ráda četla, i když v jistých dobách to pro mě bývalo mírně bolestivé, za což jsem ale mohla já a moje nevyrovnanost, a ne ty. Líbí se mi, že jsou tvé radosti takové… realistické. To bude asi ta dospělost.Duhu vídám celkem často. U nás v práci je to celé takové prosklené a vždycky odpoledne během zlaté hodinky se začnou všude možně objevovat duhy a je to naprosto perfektní. Teda pokud není zrovna hnusně, to žádné duhy nejsou. A hnusně bývá často, přece jen je to Liberec. Myslím, že radost jsem měla třeba dneska, z toho, že jsem zjistila, jak funguje naše menza. (Ta, kde se jí, ne ta, kde se shromažďují chytří lidé. I když v univerzitní jídelně by to správně mělo asi být obojí.)Ta dospělost, to by bylo na dlouho… Ostatně, ty tvoje otázky jsou často tak zapeklité, že by každá z nich vydala na samostatný článek. Já měla v životě už plno takových zlomů, díky nimž jsem si řekla \”tak a teď jsem dospělá\”. Ale pak přišel další a další a další, chápeš? Tak třeba, když jsem se loni přestěhovala na kolej, pak když jsem poprvé sama hledala doktora, pak když jsem se rozhodla ukončit studium, pak když jsem začala pracovat, když jsem se dala dohromady s přítelem… mám pocit, že to u mě je takový plynulý přechod, který kdoví kdy bude ukončený. Oproti loňskému roku jsem nepochybně dospělejší.Nové začátky mám ráda, ale jen pokud přichází po nějakém špatném konci. Třeba momentálně bych celkem ráda zachovala status quo. Nemusí se nic radikálně měnit k tomu, abych byla spokojená. Co se týče krizí, podle mě se jmenují krize právě proto, že je nikdo moc dobře nezvládá. Jen je rozdíl v tom, co je pro koho krize, neboť každý je jinak odolný, ale tak to je jasný. Bez internetu to moc nedávám, protože bych si přetrhla řadu dní na duolingu, ale pamatuju si, že loni, když jsem se přestěhovala na kolej, to trvalo asi čtyři dni, než mě připojili, a do té doby jsem si prostě plácala data.Ta poslední otázka je téměř na filozofický rozbor otázky svobodné vůle! Já si jdu za svým (jediným) snem, řekla bych, celkem pomalu a vytrvale, ale už dlouho jsem nevybočila z cesty navzdory okolnostem. Podle mě to je otázka nastavení v hlavě. Nesmíš prostě přestat chtít to, co chceš. (To jsem chytrá, viď! 😀 Přitom jsem ve skutečnosti takový uzlíček nervů, já to moc dobře vím.)

  13. Krásně zpracovaný článek.A krásný gauč, gratuluju ke sestěhování. My jsme s přítelem 6 let, příští rok se budeme stěhovat k sobě, chci nejdřív dodělat školu, protože jinak bych na ni neměla vůbec žádný čas. :-DJsi odvážná, že jsi šla do Německa! Držím moc palce, ať je vše co nejhezčí a ať se daří!

  14. No jo, já doufám, že nějak tu školu a společné žití skloubím. Ono je strašně jednoduché prostě koukat na seriály, číst, hrát, vařit, procházet se a tak… ale musím se naučit vedle něj dělat i povinnosti. 😀 Díky a měj se krásně! 🙂

  15. Na jednu stranu jsem ráda, že mé články znějí realisticky, na druhou stranu bych si někdy přála, aby měly to kouzlo, které měly dřív. Nebo jsou možná pořád stejné, jen já vidím kouzlo ve svých starých článcích. 😀 Určitě bych si ráda články, v nichž odpovídáš na mé otázky, přečetla. Můžeš z toho udělat nějakou sérii. Něco ve stylu natáčení videí, kde se tě ostatní ptají na různé kraviny. 😀 Jo, s řadou dní na duolingu bych taky měla asi největší problém. Na to se holt musí plácat data nebo chodit někam, kde wifi je. Tady je to třeba ve vlaku nebo v obchodě. No a nebo na univerzitě, samozřejmě. Přemýšlím, co že je to tvůj sen, ale ať je to co je to, jsi dobrá, že si za tím jdeš a držím palce, aby tě z cesty nic nesvedlo. Máš pravdu, že možná jakmile o něco přestaneš tak moc usilovat, prostě to zároveň znamená, že trochu vybočíš.

  16. Tak jo… na úvod musím říct, že hrozně ráda čtu tvoje články, jen s komentováním je to mnohem horší (chtěla jsem už někdy kolem maturit, ale bůhví proč jsem to neudělala). Duhu poslední dobou vídám celkem často a taky východy slunce cestou do školy. Dospělost rozhodně nepřišla s úderem osmnáctky, ani teď po maturitě a nástupu na vysokou… blíží se jen malinkými krůčky a možná to souvisí i s tím, že pořád bydlím doma (obdivuju tvou odvahu, co se týká Německa), seznámení s pračkou a vařením už proběhlo, ale pořád to nezávisí jen na mně. Byt vám trochu závidím (dobře možná víc než trochu), musí to být skvělý, i když zvláštní pocit… také už to tři roky táhneme přes víkendy, ale u nás se zatím bohužel nic nemění, protože i na vysoké jsme každý jinde. Těším se a sním o vlastním bytě a samostatnosti, ale zároveň se bojím… hrozně se bojím, že něco nezvládnu, že už to odteď bude jen na mě a taky nechat mamku vpodstatě samotnou. Krizí si tak nějak střídavě procházím od jara, vlastně to souvisí s těmi sny a dospělostí… možná mám trochu problém vyznat se v sobě, zjistit co chci a jít si za tím… jak člověk pozná, že jde po správné cestě??? A je správné jít snadnou cestou nebo překonávat spoustu překážek? Hlavně ať se vám daří v životě a díky, že píšeš články, co mi zlepší den a donutí mě zamyslet se sama nad sebou, i když většinou prostě nezanechám komentář… 🙂 🙂 🙂

  17. Jsem moc ráda, že jsou pro tebe mé články motivující. Mě zas motivují takovéhle komentáře, vždycky mi to dodá pocit, že když mě svět vidí v lepším světle, než se vidím já, možná bych mu občas měla důvěřovat a zároveň nepřestávat dělat to, co dělám a snažit se. 🙂 Takže díky! :)A jinak – společné bydlení je především výzva, aspoň pro mě tedy. 😀 Možná jsem si to malovala moc pohádkově, ale zatím se hodně učíme být k sobě tolerantní a zároveň řešit problémy a to co nejlépe a nejefektivněji. 😀

  18. Moc fajn článek! Už jsem sice pár let po škole, ale úplně mě to vrátilo zpátky do doby, kdy jsem řešila bydlení s kamarády, vztekala se nad tím, proč v předsíni musíme mít sytě oranžový strop, a vymýšlela plány, jak chodit na co nejmmíň přednášek. Ale tedy papiňák, natož pak guláš jsem ještě nepokořila 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *